Výstava
Homo tempus / Barbar
11/11—13/2/2022
Vernisáž 10/11/2021/19h
Komentované prohlídky: 15. 1. od 16 hodin, 13. 2. od 16 hodin.
Kino Benešov:
Malířka a zloděj, 1. 12. od 18:30
Kurátorský
text ke stáhnutí ZDE
Tisková
zpráva s fotografiemi ke stažení ZDE
Barbora Kysilková tvořící pod jménem Barbar žila v Praze, Oxfordu, Berlíně a Oslu. Nyní žije s přítelem na samotě ve švédských lesích. Výstava Homo tempus je zatím největší výstavou jejích děl. Barbar se věnuje realistickému – někdy až hyperrealistickému – zobrazení skutečnosti a figurální malbě.
Poslední rok objíždí filmové festivaly s dokumentem Malířka a zloděj
režiséra Benjamina Reeho, který vyhrává jednu cenu za druhou. Film
pojednává o krádeži jejích dvou obrazů a o tom, co následovalo, když
se zloděje rozhodla konfrontovat. Ve svých malbách ukazuje divákům často
reálné postavy, které staví do vypjatých emocionálních situací a
rozehrává s nimi příběhy vypovídající o životě, smrti i smíření.
Jejím cílem není šokovat, ale představit život ve všech jeho
podobách – realisticky a bez příkras. Nejde jen o surové zobrazení
smrti, ale i o intimní okamžiky či chvíle silného emocionálního
vypětí.
„Tenzi u Bářiných obrazů hodně vnímám, když o samotě pozoruji její
figurální obrazy. V tu chvíli existuji jen já a postava z obrazu. Velmi
intenzivní pocity zažívám, když stojím naproti plátnu Madonna Pruina.
Některé obrazy mají neskutečnou vibraci, naléhavě hučí. Zvou nás
k pozorování příběhu, kdy se cítíme jako voyeuři, kteří sledují
něco, co by sledovat neměli, ale přesto nemůžou odvrátit zrak. Jako
diváci pozorujeme důležitý moment jejich života, do kterého nemůžeme
zasáhnout,“ říká kurátorka Alena Ochepovsky.
Častým motivem jejích obrazů je smrt nebo smrtelnost. Ve svém novém
cyklu MANIKARNIKA prozkoumává tato témata z nového úhlu pohledu. Cyklus
zachycuje autorčiny zážitky z indického města Váránasí, kde se
tradičně spalují mrtví na břehu Gangy. Realistické obrazy popisují
samotný rituál, který odděluje život od smrti a zároveň celou atmosféru
místa, které zdaleka není tak ponuré, jak se ze vzdáleného evropského
pohledu zdá.
„Nedává mi příliš smysl vnášet do obrazu pocit či iluzi pohybu.
Přijde mi mnohem více sexy, když se v obraze odehrává jakési bezčasí.
Představ si, že lezeš na horu, nahoru. V jedné chvíli jsi na vrcholu, a
pak už to jde jenom dolů. A možná pravé to zkouším najít, takový
vrchol krásy. Bod, ve kterém je krása ve svém největším potenciálu, než
vše začne sklouzávat dolů a měnit se,“ říká o svých obrazech
Kysilková. V obrazech je přítomno jakési balancování mezi dvěma světy.
Zásadní je pro ni propojení smrti či smrtelnosti s krásou. „Krása má
sílu, která dokáže smrt, ne přelstít, ale předčít. A díky umění
může být krása nesmrtelná,“ pokračuje malířka.
Neutrální pozadí, propracovaná barevnost a šerosvit připomíná náladu obrazů renesančních a manýristických mistrů. V některých jejích dílech se opakují stejné motivy, ať se jedná o sukni, kterou postupně oblékají postavy na jednotlivých obrazech nebo ornament z ní, který se objevuje jako tetování. Tento vzor můžeme významově chápat jako určení stigmatu. „Stigma je cejch, jizva, značka, která je demonstrující. Tak se postupně ze základního ornamentu sukně stal symbol stigmatu. Mohla bych do ni obléct kohokoliv. Každý z nás má nějaké stigma, větší či menší, vnitřní či vnější,“ vysvětluje Kysilková. Tyto motivy navzájem propojují i zdánlivě nesouvisející obrazy a vytvářejí dojem, že všechna díla jsou vlastně jedním velkým cyklem maleb.
