Doprovodné aktivity určené dětem i dospělým se stanou podstatnou složkou výstavního projektu. Zahrnou nejen proces výroby papírové hmoty a osvětlovacích těles, ale i společný sběr surovin (lokální rostlinstvo či odpadní materiál jako například pomerančové slupky). Díky tomu se výstava stane přístupnější dětem a mládeži, nabídne interaktivní prostor ke zkoumání hranic mezi světlem a tmou, designem a volným uměním.

Spojovacím motivem současnosti a minulosti z depozitáře bude světlo – nejen v jeho přírodních zákonitostech a ročních proměnách, ale i jako každodenní součást života prostřednictvím lamp, svítidel a nejrůznějších světelných objektů. Důležitou složkou výstavy bude také proces recyklace a možnost neobvyklého průzkumu bezprostřední­ho okolí.

Projekt je realizován za finanční podpory MKČR.

Ve výstavě Roztříštěné sedimenty Davydenko s divákem komunikuje prostřednictvím dvojice videí a objektové instalace. První z videí vzniklo ještě během Polininých studií na brněnské FAVU. Hlasem vytěženého uhlíku vypráví o každodenním životě Dobropilje, města definovaného těžbou černého uhlí. Přirovnává ho k dění ve včelím úlu, ke včelám, které, ačkoliv produkují med, získávají za něj pouze sladkou náhražku. I přesto, že je uhlí všudypřítomné, jako by ho už nikdo nevnímal. Je přítomné jako hluk z těžebních věží, jako tiché pískání v uších, které slyšíme jen když se na něj zaměříme, podobně jako na pochybnosti ve chvílích, kdy přemýšlíme o tom, co děláme a za jakou cenu.

Druhé z videí vzniklo během tohoto léta. Davydenko se v něm jako umělkyně a válečná reportérka vrací už po několikáté do důvěrně známých míst v Doněcké oblasti, aby dokumentovala proměny tamější krajiny i jejích obyvatel, nacházejících se v samém ohnisku válečného dění. Ačkoliv se život místních od dob před válkou radikálně změnil a jsou nuceni přizpůsobovat se aktuální situaci, přesto v něm Polina sleduje některé paralely.
Jejich kroky podobně jako před válkou směřují pod zemský povrch. Ne do dolů, které museli horníci narychlo opustit, ale do zákopů a podzemích šachet, kde hledají úkryt před nebezpečím, zatímco frontová linie postupuje jedním či druhým směrem a zanechává za sebou nenávratné stopy na tváři krajiny, prázdné domovy a poznamenané lidské osudy – zarývá se hluboko do navršených sedimentů půdy a paměti.

Davydenko zajímá, co si v sobě mohou, i přes zásah ničivé vnější síly, uchovat místa, ke kterým máme hluboký vztah. Její tvorba je citlivá a poetická, zároveň ale otevírá znepokojivá témata a nastoluje zásadní otázky, které se dotýkají každého z nás. Jak se díváme na obrazy války? Co nám sdělují a jak na nás působí? Existuje rozdíl mezi těmi, které nám předkládají média a osobním svědectvím transformovaným do umělecké výpovědi?

Kurátorka: Nina Moravcová
Grafický design: Lukáš Matouš
Projekt je realizován za finanční podpory MKČR.