Většina zastoupených děl byla Jiřímu Šetlíkovi darována. Tím, že tuto kolekci věnoval benešovskému MUD*, z nich učinil také dar. Výběr pro benešovské muzeum byl dán sympatiemi ke snaze o vybudování sbírky českého grafického designu a k Benešovu, kde se narodil jeho blízký přítel, sochař Miloslav Chlupáč. Jiří Šetlík považuje za důležité, aby hodnotná kultura byla šířena nejen ve velkých městech, ale rovnoměrně v celé občanské společnosti. Sbírka je složena z artefaktů různých druhů technik, od plastik přes kresby a grafiky k malbám a užitému umění. Jsou v ní zastoupena díla umělců z období první poloviny 20. století, kteří jsou představiteli výtvarného realismu a tvorby z divadelního prostředí. Významnou částí jsou práce kolegů Jiřího Šetlíka ze skupiny UB 12, neboť všichni čtyři zastoupení autoři, Adriena Šimotová, Jiří John, Věra Janoušková a Vladimír Janoušek, patřili mezi celoživotní blízké přátele Jiřího Šetlíka.

Jiří Šetlík se narodil v roce 1929. Po studiu dějin umění a estetiky na Karlově univerzitě v Praze (1948–1952) byl aspirantem Ústavu dějin a teorie umění ČSAV (1955–1968). V roce 1954 se stal členem Svazu čs. výtvarných umělců. Společně s Jaromírem Zeminou působil jako teoretik umění v tvůrčí skupině UB 12 (1959–1970). V letech 1958–1964 vedl oddělení sbírky moderního umění Národní galerie v Praze a poté byl šéfredaktorem Výtvarné práce (1964–1968). V letech 1969–1970 vykonával funkci ředitele Uměleckoprůmys­lového muzea v Praze, kde po odvolání z této pozice z politických důvodů pracoval jako stavební technik, než mu bylo začátkem roku 1989 nabídnuto místo odborného pracovníka sochařské sbírky v Národní galerii. V letech 1990–1993 vykonával funkci kulturního rady Velvyslanectví Československa ve Washingtonu, poté byl prorektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, kde dodnes zastává funkci člena umělecké a vědecké rady. Mezi léty 1996 až 2001 vedl katedru dějin umění a architektury Fakulty architektury Technické univerzity v Liberci. Je také čestným členem Vědecké rady Muzea umění a designu v Benešově. Ve své odborné práci se zaměřuje především na umění a design 20. století. Publikoval zejména v Literárních novinách a časopisech Plamen, Výtvarné umění a Architektura. K jeho nejznámějším knihám patří monografie věnované dílu Bedřicha Stefana, Otto Gutfreunda, Vladimíra Janouška, Zdeňka Palcra, Jiřího Johna, Evy Kmentové, Miloslava Chlupáče, Stanislava Libenského, Olbrama Zoubka a také publikace o ateliérech českých umělců, skle, typografii a architektuře.

Sandra Majerová se narodila v Benešově, vystudovala zdejší gymnázium a od dětství až do maturitního ročníku docházela na výtvarný obor Základní umělecké školy do hlavní budovy muzea. Výtvarný obor studovala i na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Druhý rok magisterského studia strávila v Německu na univerzitě v Giessnu, Intitut für Kunstpädagogik. Pracuje jako učitelka výtvarné výchovy na Gymnáziu prof. Jana Patočky v Praze. Nyní se vrací do Benešova, do MUD*, se svoji diplomovou prací Slovo jako obraz, která vznikla pod vedením Martina Velíška.

K výtvarnému projevu ale netíhl od začátku. Naopak Ladislav Šíma – známy benešovský umělec a učitel na reálném gymnáziu – jeho otci tvrdil, že Chlupáč je sice nadaný ale rozhodně ne na výtvarné umění. Původně chtěl Miloslav Chlupáč studovat medicinu, ale okolnosti druhé světové války vedly k tomu, že se ocitl na kamenickém učení. Práce s kamenem ho natolik nadchla, že se rozhodl k medicíně již nevracet. věnovat se nadále jen umění a vystudoval UMPRUM. Kromě vlastní tvorby se také věnoval restaurátorství, které živilo jeho rodinu, když nemohl vystavovat. na přelomu 50. a 60. let byl členem uměleckých skupin Máj 57 a později UB12. V této době se také jeho tvorba stávala čím dál monumentálnější. V roce 1966 vytváří největší dílo – Tři grácie pro Mexico City. Od 60. let se také pravidelně účastnil sochařských sympozií v Rakousku. Po roce 1968 mohl vystavovat jen velmi omezeně, neboť byl velmi aktivní v Bloku výtvarných skupin a dalších. Výstava v NG mu byla uspořádána až v roce 1990.

Po vypuknutí 1. světové války se stalo jedním z nových domovů Tridenťanů, kteří museli opustit svou zemi před nástupem válečné fronty. Mnozí z nich v Benešově i zemřeli. Na památku jejich benešovského pobytu věnovali v roce 1924 Tridenťané bronzový zvon s podstavcem, který je nyní ve sbírkách Muzea Podblanicka. Fotografie a cestovní truhla jsou svědectvím, jak těžká byla cesta do vyhnanství a zpět do zničených domovů. Na fotografiích uvidíte utrpení tisíců nevinných, které se nesmazatelně vrylo do tváří dětí, žen bez mužů, kteří museli do války, a starců. Výstava zdůrazňuje, jak válečné konflikty tvrdě zasáhnou do života civilistů.