Multimediální výstava sledující ambivalentní vztah matky a dcery.
Umělkyně otevírají otázky, které překračují komfortní zónu. Přes analýzy nejen vlastních emocí vytvářejí sondu dokumentárního charakteru. Jak silné je pouto pupeční šňůry, a co se skrývá za vzájemnými potřebami? Byla nám pupeční šňůra odňata při narození, nebo ji musíme odstřihnout sami v průběhu dospívání? Je pro nás pupík jizvou nebo uzlem? Jak uchopit vzdálenost v blízkosti?

Autor považuje interakci za vůdčí princip dneška nejen v dotyku člověka s obrazovkou. Ve svých obrazech studuje v duchu Cézannových principů skladbu vzájemného působení jednotlivých obrazových částic při jejich velkém počtu. Výsledky své tvorby považuje za realistické podněty k představám, jak jsou organizovány složité celky, jako např. jazyk, lidská mysl, umělá inteligence, sociální systémy.

Realita nashromážděná v našich externích digitálních srdcích mobilů. Posouvá se, trhá, tříští, deformuje a komprimuje, otevírá naše vnímání ke sdílení, ale i možnému zneužití. Digitální obrazy snímané panoramatickým modem mobilu, nevnímá autorka jako fotku, ale jako sken povrchu reality, země -Země, její svébytný otisk. Otisk jejího povrchu – kůže Země, porovnává s otiskem kůže – povrchu těla lidského.

Projekt, který přirozeně navazuje na výstavu Šetlík pro MUD. Tentokrát jsou stěžejním tématem exponáty zapujčené ze soukromé sbírky Jiřího Šetlíka, doplněné o zápujčky z jiných institucí a od soukromých sběratelů.
Výstava představuje tvorbu členů skupiny UB12, ve které Jiří Šetlík mnoho let působil jako teoretik umění. K videní jsou díla Adrieny Šimotové, Jiřího Johna, Věry a Vladimíra Janouškových nebo Stanislava Kolíbala.

Jiří Voves se více jak 30 let ve své tvorbě dotýká a zabývá tématem „paměti“. Na samém začátku (na přelomu 70. a 80. let min. století) to byly stůl, židle, či opuštěné domy, které mu byly záminkou pro zkoumání či hledání lidských pamětí. Prvním tématem této výstavy, navazujícím na zkoumání paměti, jsou cykly, které počínají koncem 80. a začátkem 90. let – Zprávy, Partitury. Rozkládají čitelnou písemnou a hudební řeč do podoby znaků či znakových záznamů. Druhým tématem jsou obrazy z posledních let – cykly Lomy. Zde se jedná v širším smyslu o téma paměti přírody.

Výstava Sidonia Jira, člena Klubu kreslířů a humoristů a redaktora humoristického magazínu Tapír. Jiro tvoří svá realisticky provedená díla ve svém vlastním uměleckém stylu, který nazývá zábavný surrealismus či funsurrealismus, jenž se s určitým nadhledem z kunsthistorického hlediska pohybuje kdesi ve sféře mezi neopopartem a novodobým veristickým surrelismem.