Po vypuknutí 1. světové války se stalo jedním z nových domovů Tridenťanů, kteří museli opustit svou zemi před nástupem válečné fronty. Mnozí z nich v Benešově i zemřeli. Na památku jejich benešovského pobytu věnovali v roce 1924 Tridenťané bronzový zvon s podstavcem, který je nyní ve sbírkách Muzea Podblanicka. Fotografie a cestovní truhla jsou svědectvím, jak těžká byla cesta do vyhnanství a zpět do zničených domovů. Na fotografiích uvidíte utrpení tisíců nevinných, které se nesmazatelně vrylo do tváří dětí, žen bez mužů, kteří museli do války, a starců. Výstava zdůrazňuje, jak válečné konflikty tvrdě zasáhnou do života civilistů.

K výtvarnému projevu ale netíhl od začátku. Naopak Ladislav Šíma – známy benešovský umělec a učitel na reálném gymnáziu – jeho otci tvrdil, že Chlupáč je sice nadaný ale rozhodně ne na výtvarné umění. Původně chtěl Miloslav Chlupáč studovat medicinu, ale okolnosti druhé světové války vedly k tomu, že se ocitl na kamenickém učení. Práce s kamenem ho natolik nadchla, že se rozhodl k medicíně již nevracet. věnovat se nadále jen umění a vystudoval UMPRUM. Kromě vlastní tvorby se také věnoval restaurátorství, které živilo jeho rodinu, když nemohl vystavovat. na přelomu 50. a 60. let byl členem uměleckých skupin Máj 57 a později UB12. V této době se také jeho tvorba stávala čím dál monumentálnější. V roce 1966 vytváří největší dílo – Tři grácie pro Mexico City. Od 60. let se také pravidelně účastnil sochařských sympozií v Rakousku. Po roce 1968 mohl vystavovat jen velmi omezeně, neboť byl velmi aktivní v Bloku výtvarných skupin a dalších. Výstava v NG mu byla uspořádána až v roce 1990.

Kamila Ženatá (1953) se na české umělecké scéně prosadila svou komplexní prací s výstavním prostorem, nejrůznějšími médii a důrazem na nepřenositelný osobní zážitek. Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Ladislava Čepeláka. Je známa jako umělkyně, která kombinuje své poznání a intuici s cíleným, dlouhodobým zájmem o individuální a sociální paměť. Zajímají ji sny, paměť, příběhy a emoce, ale především jejich principy a způsoby, jakými ovlivňují naše životní cesty. Autorka, která se kromě výtvarné činnosti zabývá i psychoanalytickou terapií, vystavovala mimo jiné v galeriích ve Švýcarsku, Německu nebo Holandsku.

Dušan Filip Škrášek je malíř, keramik a sochař, který ve své tvorbě využívá hlavně barevnou nadsázku a imaginaci. Jeho obrazy oslovují diváky tím, že odkazují k hlubším jevům života a tím i k symbolistní větvi českého výtvarného umění.

Další informace k soutěži naleznete zde: http://cceamoba.cz/…stabenesova/

Stanislav Kolíbal se od 60. let minulého století se intenzivně věnuje problémům spojeným s geometrií jako jednoho ze základů evropské kulturní a civilizační identity. Mezi roky 1960 až 1970 byl členem umělecké skupiny UB 12. Mezi některá z jeho známých děl patří třeba reliéfní zeď československého velvyslanectví v Londýně či pankrácké předmostí Nuselského mostu. V letech 1990–1993 působil jako profesor na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru socha – instalace. Dne 28. října 2005 převzal od prezidenta Václava Klause státní vyznamenání Medaile Za zásluhy."

Většina zastoupených děl byla Jiřímu Šetlíkovi darována. Tím, že tuto kolekci věnoval benešovskému MUD*, z nich učinil také dar. Výběr pro benešovské muzeum byl dán sympatiemi ke snaze o vybudování sbírky českého grafického designu a k Benešovu, kde se narodil jeho blízký přítel, sochař Miloslav Chlupáč. Jiří Šetlík považuje za důležité, aby hodnotná kultura byla šířena nejen ve velkých městech, ale rovnoměrně v celé občanské společnosti. Sbírka je složena z artefaktů různých druhů technik, od plastik přes kresby a grafiky k malbám a užitému umění. Jsou v ní zastoupena díla umělců z období první poloviny 20. století, kteří jsou představiteli výtvarného realismu a tvorby z divadelního prostředí. Významnou částí jsou práce kolegů Jiřího Šetlíka ze skupiny UB 12, neboť všichni čtyři zastoupení autoři, Adriena Šimotová, Jiří John, Věra Janoušková a Vladimír Janoušek, patřili mezi celoživotní blízké přátele Jiřího Šetlíka.

Jiří Šetlík se narodil v roce 1929. Po studiu dějin umění a estetiky na Karlově univerzitě v Praze (1948–1952) byl aspirantem Ústavu dějin a teorie umění ČSAV (1955–1968). V roce 1954 se stal členem Svazu čs. výtvarných umělců. Společně s Jaromírem Zeminou působil jako teoretik umění v tvůrčí skupině UB 12 (1959–1970). V letech 1958–1964 vedl oddělení sbírky moderního umění Národní galerie v Praze a poté byl šéfredaktorem Výtvarné práce (1964–1968). V letech 1969–1970 vykonával funkci ředitele Uměleckoprůmys­lového muzea v Praze, kde po odvolání z této pozice z politických důvodů pracoval jako stavební technik, než mu bylo začátkem roku 1989 nabídnuto místo odborného pracovníka sochařské sbírky v Národní galerii. V letech 1990–1993 vykonával funkci kulturního rady Velvyslanectví Československa ve Washingtonu, poté byl prorektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, kde dodnes zastává funkci člena umělecké a vědecké rady. Mezi léty 1996 až 2001 vedl katedru dějin umění a architektury Fakulty architektury Technické univerzity v Liberci. Je také čestným členem Vědecké rady Muzea umění a designu v Benešově. Ve své odborné práci se zaměřuje především na umění a design 20. století. Publikoval zejména v Literárních novinách a časopisech Plamen, Výtvarné umění a Architektura. K jeho nejznámějším knihám patří monografie věnované dílu Bedřicha Stefana, Otto Gutfreunda, Vladimíra Janouška, Zdeňka Palcra, Jiřího Johna, Evy Kmentové, Miloslava Chlupáče, Stanislava Libenského, Olbrama Zoubka a také publikace o ateliérech českých umělců, skle, typografii a architektuře.

Prezentovaná díla jsou výběrem z tvorby malíře a grafika Zdeňka Kirchnera, jehož pozůstalost byla muzeu darována Občanským sdružením Paměť v roce 2013.

Zdeněk Kirchner se narodil v roce 1934 v Jablonci nad Nisou. Do povědomí se u nás dostal díky knižním obálkám, plakátům a pro něj charakteristickým užitím písma v obraze. Díla vzniklá v českém prostředí se stala těžištěm pro jeho tvorbu ve Francii, kam emigroval v roce 1969 a kde také o osmnáct let později zemřel. Převážnou část svého života byl ovlivněn právě lettrismem, a proto bude řeč také o tématu písma ve výtvarném umění 20. století.

Postupně zjednodušování vede k zintentivnění detailů, které jsou pro Dvořáka podstatné. mizí jednotlivé stromy tvořící jeden souvislý porost plný barev a pohybu, zůstávají kameny, které jsou neměnné a na věky.

Vesnice je ve finále jen dalším typem krajiny. Dvořák se nijak netají že se jedná o jakousi představu jeho vesnice z dětství. Leží uprostřed pestrobarevných polí, rozdělených drobnými mezemi a yvtvářející tak pestrobarevnou mozaiku. Idylicky bílé baráčky a červeé střechy do této krajiny zapadají jako další prvek. Navazují na ně pak bližší pohledy na selské baroko s typickou návsí a rybníky.

Město je pro Dvořáka hlavně způsobem jak zaznamenávat zážitky z cest. Obrazy tvořené na základě množství skic zachycují jak Prahu či další česká města tak pak umělecká centra z celé Evropy – Paříž, Neapol… Proměněná barevnost odkazuje na lásku k jižním zemím s jejich barevnými domy a křivolakými zákoutími. Jsou to také ejdiné obrazy, na kterých se vyskytují lidé. Stávají se ale pouze stážisty, šumem, který je pro chod města podstatný, leč opět z dlouhodobého pohledu zanedbatelný.

Sandra Majerová se narodila v Benešově, vystudovala zdejší gymnázium a od dětství až do maturitního ročníku docházela na výtvarný obor Základní umělecké školy do hlavní budovy muzea. Výtvarný obor studovala i na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Druhý rok magisterského studia strávila v Německu na univerzitě v Giessnu, Intitut für Kunstpädagogik. Pracuje jako učitelka výtvarné výchovy na Gymnáziu prof. Jana Patočky v Praze. Nyní se vrací do Benešova, do MUD*, se svoji diplomovou prací Slovo jako obraz, která vznikla pod vedením Martina Velíška.

Společné výstavy prezentující díla umělců, kteří jsou si tak blízcí vzbuzují zvědavost diváků. Jakým způsobem se náhled na malbu jednoho promítá do děl druhého? Jaké body mají v tvorbě společné? Jak na sebe jejich díla reagují? V případě této dvojice se zcela jistě dá říci, že společným bodem jejich práce je přístup k barevnosti a tichá až uklidňující atmosféra jejich děl.
Na vernisáži 18. 7. 2018 můžete oba potkat a zeptat se jich i na další otázky ohledně jejich tvorby.

Po roce 1948 se stal jediným oficiálním výtvarným stylem pro plakáty socialistický realismus, a dominantu tvořily filmové fotografie nebo realistické portréty. Zlatá éra českého filmového plakátu nastala v 60. letech, kdy se jeho forma výrazně proměnila. Politická situace mnohým umělcům nedovolila volně tvořit, a proto se část z nich uchýlila právě k užité grafice, do níž přenášeli vlastní styl mnohdy inspirovaný novými uměleckými směry. Na plakátech je patrná výrazná typografie, práce s koláží, surrealismus či prvky abstrakce. Významnými osobnostmi této doby se stal například Milan Grygar, Jiří Balcar, Karel Vaca nebo Zdenek Ziegler.

K vidění budou výtvarné práce od: Nicole Bandasové
Jindřicha Bezdíčka
Kláry Kloubové
Tadeáše Kucharskeho
Ester Lázníčkové
Nely Mazancové
Karolíny Průchové
Johanky Radové
Anety Maryskové
Michaely Kadlecové a Víta Staši.

Obvykle také nezveřejňují lokace, jednak proto, že se často pohybují na hraně zákona, ale také, aby místa nenašli ti, kteří z nich chtějí mít pouze prospěch. Odměnou jsou vzpomínky a fotografie z míst, která vypadají jako z pohádek o Šípkové Růžence.

Urbex, z anglického urban exploration, je trend, který se v posledních letech stává stále více a více populární. Jedná se o prozkoumávání městských zákoutí a hledání míst, kde se zastavil čas. Nejčastěji se jedná o budovy, které museli jejich obyvatelé, někdy velmi narychlo, opustit. Objevitelé tak nalézají spoustu zajímavých detailů, které vykreslují život dávno zapomenutých obyvatel. Někdy jsou místa opuštěná pouze pár let, ale nadšenci často nacházejí i lokace, které jsou ponechané svému osudu již několik desetiletí. Urbex má i svá pravidla. Objevitelé nesmí do místa zasahovat víc, než je nezbytně nutné a neměli by prozrazovat své lokace. Fotografie a vzpomínky jsou tak tím jediným, co z návštěvy objevitelům zůstane. Fotografie Petra Pivoňky jsou z velké části právě z jeho urbexových výprav.

Zároveň vystavuje na společných výstavách v rámci fotografického uskupení FAUN. Její tvorba má jasně rozpoznatelný rukopis
který se vyznačuje propracovanou kompozicí a častým využíváním velkých jednobarevných ploch
které dodávají dílům dojem klidného až tichého prostředí. Často využívá městských scenérií a na svých fotografiích zachycuje mikro příběhy lidí ať už opuštěných
zasněných či pouze procházejících.