Pilotní kurátorský projekt Výstava jednoho díla pořádá Muzeum umění a designu Benešov (MUD) letos poprvé. Smyslem projektu je postupně představit zajímavá umělecká díla ze sbírek MUD a seznámit benešovskou veřejnost s významnými příklady malby, fotografie a informačního designu.

VÝSTAVA JEDNOHO DÍLA V MUD*

Petr Nikl: Nohy, 1991
Doba trvání: 22. 5. až 30. 6. 2022

Václav Cígler: Design a plastické hmoty
Plakát k výstavě v Uměleckoprů­myslovém muzeu v Praze, 1972
Doba trvání: 4. až 29. 7. 2022

Ivan Pinkava: Castor a Pollux, 2000
Doba trvání: 1. až 28. 8. 2022

Josefína Dušková (1981) získala v roce 2010 Cenu města Benešova pro mladého výtvarníka do 35 let, v současné době žije a pracuje v Praze. Absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze v Ateliéru figurálního sochařství a tvorby medaile Jana Hendrycha (2002 až 2008), studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole obor Tvarování dřeva a řezbářství. V roce 2003 obdržela Cenu mezinárodního workshopu ve Florencii, o rok později pak cenu Nadace Český fond umění – stipendium Bogdana Najdenova. Její tvorbu významně ovlivnila stáž ve Finsku. Autorka vystavuje od roku 2005 (Výběr z českého sochařství 1995–2005 ve Veletržním paláci NG v Praze), od té doby má za sebou řadu výstav jak samostatných, tak kolektivních. Ačkoliv se cítí být především sochařkou, své tvůrčí myšlenky však často realizuje i prostřednictvím jiných médiích – například malbou, instalacemi nebo fotografiemi. Ani tuto všestrannost neopomněla kurátorka výstavy Barbora Pavliš. Josefína Dušková je od roku 2012 členkou spolku Umělecká beseda. Její tvorba je zastoupena v NG v Praze a v soukromých sbírkách.

Muzeum umění a designu Benešov (MUD) současně s letní výstavou díla sochařky Josefíny Duškové nabídne veřejnosti tzv. Výstavu jednoho díla. Jde o jinde už zavedený a osvědčený model výstavy jediného obrazu nebo díla, vybraného kurátory buď na základě jeho umělecké hodnoty, regionální důležitosti, anebo funkce díla ve sbírkách konkrétní instituce.

Jaký je v této souvislosti cíl pracovníků benešovského muzea? Kurátoři MUD se pro něj rozhodli pod záminkou nového využití multifunkčního prostoru Šímovy síně, v níž se kromě pravidelných výstav konají také různé společenské a kulturní události. I jejich návštěvníkům poskytne možnost zhlédnout některé z výjimečných děl ze sbírek MUD. Případná rozšířená forma Výstavy jednoho obrazu se navíc v budoucnosti může stát základem uvažované stálé expozice. A ještě jeden podstatný dodatek: Výstavy jednoho díla budou doprovázeny krátkým „zastavení s kurátorem”, při němž bude zájemcům vystavené dílo představeno a přiblíženo odborným pracovníkem muzea.
Obraz Petra Nikla Nohy spadá do autorovy rané tvorby spojené s uměleckou skupinou Tvrdohlaví. Je součástí bezejmenné obrazové série, v níž Nikl zpracovává vizuální podněty italské renesanční malby quattrocenta, které vytrhává z původního kontextu a symbolicky je posouvá prostřednictvím zjednodušení barevné škály a vnesením cizorodého prvku části dětských hraček, které pronikají skrze plátno. Parafráze mistrovské malby je přitom v dějinách českého moderního umění vzácným projevem uměleckého přivlastnění a metafyzického dialogu. Niklův přístup dětskosti bez dětinskosti pomáhá otevírat psychologicky závažná témata přístupnou řečí nestálých symbolů.

Niklův obraz bude v Šímově síni vystaven do 12. června, následovat ho bude plakát k přelomové výstavě Plastické hmoty sklářského výtvarníka Václava Cíglera, avizující výstavu v Uměleckoprů­myslovém muzeu v Praze v roce 1972 (plakát bude vystaven od 4. do 27. července). Letní cyklus uzavře srpnová instalace fotografie Ivana Pinkavy Castor a Pollux (2000), ta bude vystavena ve dnech 1. až 28. srpna.

Jejich prostřednictvím citlivě zpřítomňuje uvědomění pomíjivosti a konečnosti života. Odtud pocházejí zdánlivě překvapivé momenty destrukce, přítomné v její tvorbě. Podrobuje samovolnému rozpadu i ničivému zásahu z venku tenké slupky svých objektů, obalující křehkým materiálem prázdný prostor všehomíra. Konejšivě nechává splynout onen dočasný privátní vnitřní prostor zpět s univerzem, vědoma si účasti na nekonečného koloběhu pozemského zrození a smrti.

Josefína Dušková studovala na Střední umělecko – průmyslové škole a absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru figurálního sochařství a tvorby medaile Jana Hendrycha (2002 – 2008). Žije a pracuje v Nesvačilech u Bystřice u Benešova. Vystavuje od roku 2005 (Výběr z českého sochařství 1995–2005 ve Veletržním paláci v Praze). V roce 2010 získala Cenu města Benešova pro mladé výtvarníky do 35 let, v roce 2004 cenu Nadace Český fond umění – stipendium Bogdana Najdenova a Cenu mezinárodního workshopu ve Florencii “From Masaccio to Marini, heritage of figurative visual art“ v roce 2003. Je členkou spolku Umělecká Beseda a je zastoupena v NG v Praze a v soukromých sbírkách.
Autor textu: Lucie Šiklová

Kurátorka: Barbora Pavliš

Díla na výstavu byla vybírána tak, aby co nejlépe reprezentovala tvorbu jednotlivých autorů. Při celkovém pohledu na výstavu lze nalézt společná témata a divák může zkoumat, jakým způsobem se u jednotlivých autorů proměňuje jejich zpracování. Skvělým příkladem je proměnlivost krajiny u jednotlivých autorů. V obrazech od Stanislava Příhody či dronové fotografii Jakuba Ladýře se objevují konkrétní místa, která jsou místním důvěrně známá. Oproti tomu v dílech Kateřiny Smetanové se krajina proměňuje jen v barevné skvrny zachycující její pohyb a neuchopitelnost. Krajinu ve svém díle zkoumá i Václav Kopecký, který ji ve svých fotografických kolážích dekonstruuje a hledá skrze ní i možnosti analogové fotografie v současném umění.

Podobně se dá dívat i na proměnu figury. Na obrazech hlavně mladší generace se objevuje lidská postava či její tvář v realistickém ztvárnění. Adam Řeháček figuru umisťuje do prostředí, které propojuje reálné prvky s historickými a literárními odkazy. Pavel Sequens oproti tomu realistickou tvář nabourává samotnou malbou. Lucie Vacková ve svých obrazech žen často propojuje módu a estetiku padesátých a šedesátých let s jemnou pastelovou barevností.

Na výstavě se nacházejí i solitéři, jejichž tvorba je nejen v regionálním kontextu ojedinělá. Vladimír Vondrejs se věnuje již dlouhou dobu tvorbě tensegritů: objektů, které si udržují celistvost díky vyvážení vnitřního napětí. Oldřich Sládek se prosazuje hned v několika uměleckých oblastech, zde se prezentuje svou kolekcí medailí pro hokejové šampionáty v Ostravě a kolekcí autorských šperků.

Salon není jen příležitostí pro benešovské umělce, profesionální či amatérské, k prezentaci svých děl. Je to i příležitost k navazování vztahů, budování umělecké a výtvarné komunity a také prostor pro zpětnou vazbu, která je pro jakýkoli umělecký vývoj zásadní – ať už přichází od diváků, či kolegů.

Další obrazy jsou od vrstevníků Vladimíra Antuška (1901–1968) a Václava Pavlíka (1901–1966). Oba dva jsou charakterističtí tématem svých obrazů. Vladimír Antušek nejčastěji maloval krajinu okolo svého rodného města v malebných a jemných kompozicích. Pavlík, který se do regionu přestěhoval až v pozdějším věku, se naopak věnoval téměř výhradně květinovým zátiším v klasickém stylu. V jeho díle se ale najdou i motivy reagující na aktuální situaci – například ohledně počínající druhé světové války nebo krajiny z Posázaví.

Z Benešova pocházel i jeden z nejvýznamnějších sochařů 2. poloviny 20. století Miloslav Chlupáč (1920–2008). Jeho monumentální sochy jsou nejen v mnoha českých městech, ale také v zahraničí a největší socha Tři Grácie se nachází v Mexico City. Jeho hlavní doménou byla figura, které se věnoval v soše i v kresbě či grafice. V malbě vytvořil také několik zátiší, která svou výraznou barevností zajímavě kontrastují s jeho sochařským dílem.

Vladimír Cidlinský (1934–2013) je s Benešovem spjat svým životem i tvorbou. Jeho kresby benešovských zákoutí jsou cenná i jako dokumentace proměňujícího se města. V pozdější době se věnoval často i monotypům nejčastěji na hudební motivy.

Obrazy Pavla Sequense zachycují realisticky ztvárněné lidské figury s výraznými surreálními motivy. Charakteristickým rysem je zakrytí očí, ať již předmětem nebo skrze malbu či kompozici. Podle slov autora oči prozrazují příliš mnoho a jejich zakrytím dává divákovi širší možnost interpretace. Výjimkou v aktuálním výběru je pouze obraz Respice et tace, kde se naopak žena dívá přímo na diváka, čímž je význam pohledu umocněn. Zobrazené postavy se často rozplývají v malbě, prolínají se s pozadím i se snovou realitou plátna. V Sequensových obrazech se často objevují odkazy na vnitřní svět postav a snahu autora pohlédnout skrz realitu na to, co je opravdu podstatné. Opakování motivů a podobné typy postav v jednotlivých obrazech vyvolávají dojem, že obrazy tvoří celistvý cyklus. Každé plátno ale vzniká individuálně a vypráví svůj vlastní příběh.

Zatímco témata a některé motivy zůstávají v Sequensově díle nezměněny, na nových obrazech se výrazně proměňuje barevnost. Od teplých hnědých a oranžových odstínů se propracovává k chladným tónům. Nejvýrazněji to lze vidět na obraze Celabimus et quaeris, který je prakticky celý vytvořen v široké škále modrých odstínů. Tlumenější barevnost a propracovanější technika malby umožňuje autorovi sofistikovanější práci s vybranými tématy a vytváření jemných náznaků pomocí gest či mimiky zachycených postav, jako je tomu u obrazu Occulatum significatio.

Propojení realistického zobrazení s distorzí základního motivu, která naopak vede až k abstrakci, vytváří v divákovi napětí a zvědavost. Tu podporují i latinské názvy, které dávají další možné indicie k rozklíčování obrazu. Chvílemi se zdá, jako by měl před sebou divák hádanku, kterou je zapotřebí rozlousknout. Sám autor říká, že žádné správné čtení jeho obrazů neexistuje. Je jen na divákovi, jaký význam do daného obrazu vloží.

Úplnou změnu na moderní okresní město měla přinést urbanistická studie vytvořená v 60. letech. Na jejím základě vyrostla především nová sídliště, která měla řešit především problematiku nedostatku kvalitního bydlení, bohužel často za cenu nekoncepčního bourání a zbytečných zásahů do historického centra. V 90. letech se i zásluhou Mojmíra Chromého, prvního porevolučního starosty, povedlo navázat na předválečnou tradici a ve městě se objevily kvalitní stavby od významných architektů a to jak ve veřejném tak v soukromém sektoru. Díky Mojmíru Chromému také vznikly na počátku 90. let plány města od Josefa Pleskota. Na výstavě jsou k vidění dva, jeden zachycuje územní plán podle požadavků města a druhý návrh urbanistického rozvoje. Pleskot zde navrhl podobu obchvatu, rozvoje obytné zástavby nebo propojení s Konopištěm. V současné době stojí před městem hned několik důležitých urbanistických rozhodnutí, které mohou posunout město zase blíže k tomu být moderním městem. K tomu se váže poslední plán na výstavě, vize Benešova od studentů ČVUT z roku 2016.

Expozice navazuje na výstavní projekt DŮM X MUD, který proběhl v MUD v termínu 9/2020–5/2021. Na motivy výstavy vyšla kniha Vrstvy města: 20 kapitol o architektuře Benešova, která je k zakoupení ZDE

Poslední rok objíždí filmové festivaly s dokumentem Malířka a zloděj režiséra Benjamina Reeho, který vyhrává jednu cenu za druhou. Film pojednává o krádeži jejích dvou obrazů a o tom, co následovalo, když se zloděje rozhodla konfrontovat. Ve svých malbách ukazuje divákům často reálné postavy, které staví do vypjatých emocionálních situací a rozehrává s nimi příběhy vypovídající o životě, smrti i smíření. Jejím cílem není šokovat, ale představit život ve všech jeho podobách – realisticky a bez příkras. Nejde jen o surové zobrazení smrti, ale i o intimní okamžiky či chvíle silného emocionálního vypětí.
„Tenzi u Bářiných obrazů hodně vnímám, když o samotě pozoruji její figurální obrazy. V tu chvíli existuji jen já a postava z obrazu. Velmi intenzivní pocity zažívám, když stojím naproti plátnu Madonna Pruina. Některé obrazy mají neskutečnou vibraci, naléhavě hučí. Zvou nás k pozorování příběhu, kdy se cítíme jako voyeuři, kteří sledují něco, co by sledovat neměli, ale přesto nemůžou odvrátit zrak. Jako diváci pozorujeme důležitý moment jejich života, do kterého nemůžeme zasáhnout,“ říká kurátorka Alena Ochepovsky.

Častým motivem jejích obrazů je smrt nebo smrtelnost. Ve svém novém cyklu MANIKARNIKA prozkoumává tato témata z nového úhlu pohledu. Cyklus zachycuje autorčiny zážitky z indického města Váránasí, kde se tradičně spalují mrtví na břehu Gangy. Realistické obrazy popisují samotný rituál, který odděluje život od smrti a zároveň celou atmosféru místa, které zdaleka není tak ponuré, jak se ze vzdáleného evropského pohledu zdá.
„Nedává mi příliš smysl vnášet do obrazu pocit či iluzi pohybu. Přijde mi mnohem více sexy, když se v obraze odehrává jakési bezčasí. Představ si, že lezeš na horu, nahoru. V jedné chvíli jsi na vrcholu, a pak už to jde jenom dolů. A možná pravé to zkouším najít, takový vrchol krásy. Bod, ve kterém je krása ve svém největším potenciálu, než vše začne sklouzávat dolů a měnit se,“ říká o svých obrazech Kysilková. V obrazech je přítomno jakési balancování mezi dvěma světy. Zásadní je pro ni propojení smrti či smrtelnosti s krásou. „Krása má sílu, která dokáže smrt, ne přelstít, ale předčít. A díky umění může být krása nesmrtelná,“ pokračuje malířka.

Neutrální pozadí, propracovaná barevnost a šerosvit připomíná náladu obrazů renesančních a manýristických mistrů. V některých jejích dílech se opakují stejné motivy, ať se jedná o sukni, kterou postupně oblékají postavy na jednotlivých obrazech nebo ornament z ní, který se objevuje jako tetování. Tento vzor můžeme významově chápat jako určení stigmatu. „Stigma je cejch, jizva, značka, která je demonstrující. Tak se postupně ze základního ornamentu sukně stal symbol stigmatu. Mohla bych do ni obléct kohokoliv. Každý z nás má nějaké stigma, větší či menší, vnitřní či vnější,“ vysvětluje Kysilková. Tyto motivy navzájem propojují i zdánlivě nesouvisející obrazy a vytvářejí dojem, že všechna díla jsou vlastně jedním velkým cyklem maleb.

Jeho dílo se ale čárou neuzavírá, v posledních letech se pro něj stává pouze odrazovým bodem, skrze který se vydává novými směry hledat počátek. Ať již samotné linie, umění, či člověka. To se mu daří hlavně skrze neustálé skládání opozic, které často vytváří až liminální situace, v nichž se člověk ocitá na prahu poznání. Ve vyhrocených okamžicích se pak vrací opět k čáře jako k nejpřesnějšímu prostředku jeho uměleckého vyjádření.

„Čára se dokáže dostat na dřeň, nenechá tě zalhat. Začal jsem ji používat zcela intuitivně. Je mi z nějakého důvodu blízka, nejspíš svou primitivností. Nepustí tě do efektu, naopak tě nutí jít s omezenými prostředky hlouběji k podstatě. Začátek čáry není začátek čáry a naopak. Je to základ kresby, psaní, vizuálního sdělení, cesty. Je to neuzavřený kruh,“ říká Lukáš Musil

Autor experimentuje i se strukturou barvy a některá svá díla vytváří přímo pastózními nánosy jednotlivých barev. Typická výrazná barevnost tvoří pozadí a je doplněna kontrastními černými liniemi, případně výraznými metalickými barvami, kterými autor do díla vstupuje a ukrývá do něj zprávu pro diváka.

Přistupuje k nim osobitým způsobem a často až banální událost dovede do krajnosti, v níž stírá hranici mezi zděšením a nadsázkou. Prostředí, do kterého zkazky zasazuje, utváří na základě reálných míst, dále s nimi ale zachází volně.

Hrůznými zkazkami se Jaroslav Valečka zabývá nepřetržitě už od vysoké školy, postupem času k nim ale stále více tíhne. Vyhledává a nechává si vyprávět nové příběhy a nezaměnitelným rukopisem je zpracovává ve svých obrazech. Největší důraz ale stále klade na krajinu, ve které se vše odehrává. V ní se nejvíce projevuje silné sepětí s krajem jeho dětství.

V jasně vymezeném prostoru se začaly odehrávat veškeré aspekty našeho života. V pravidelném rytmu stále stejných dnů se najednou i prosté činnosti zdály jako vítané vytržení z každodennosti. Situace také přinesla důraz na předměty, kterými se obklopujeme. Potřeba skloubit práci z domova a distanční výuku s běžným chodem domácnosti přinesl výzvy ohledně technologického vybavení našich domovů. Každodenní používání spotřebičů i dalších předmětů vedlo k otázkám stran jejich kvality a funkčnosti, ale také nezbytnosti nebo naopak nadbytečnosti.

Výstava se zaměřuje právě na kolektivní zkušenost s každodenní všedností a popisuje ji skrze předměty a díla ze sbírky MUD. Velký důraz je kladen na věci, které zabydlují náš obytný prostor. Výstava zkoumá jak neustálé navyšování počtu předmětů skrze diverzifikaci jednotlivých funkcí, tak snahu o multifunkčnost jednotlivých předmětů. Cíleně se zaměřuje na tenkou hranici mezi funkčním designem a uměleckým dílem a její překračování některými designéry. Sleduje také fenomén grafického designu s důrazem na knihy, tedy na možnost setkávat se s kvalitním uměním každý den. Divák má možnost zkoumat jednotlivé aspekty předmětů, které často důvěrně zná, z nových úhlů.

Výrazným tématem výstavy je všednost v uměleckých dílech. Nosným médiem je fotografie, která ze své podstaty dokáže velmi dobře zachytit každodenní realitu. Objevuje se i ústřední téma domova jako bezpečného a intimního prostoru, kde může být člověk sám sebou. Umělecká díla na výstavě zároveň figurují jako univerzální zprostředkovatelé emocí, které v nás všech nejistá situace posledního roku vyvolává.

Výstava Na rozhraní reflektuje nejen naše právě prožité životní zkušenosti a emoce s nimi spojené, ale je také pokusem znovunavázat narušený vztah s realitou.

Spolu se zintezivněním vztahu ke svému domovu, městu a přírodě, k němuž došlo v nedávné době, jsme dostali příležitost prohloubit i vztah k tomu, co slyšíme kolem sebe. Všichni jsme součástí zvukového prostředí, které přímo ovlivňujeme, a které zpětně působí na nás i na ostatní. Často procházíme místem, kde bydlíme a ignorujeme to, co se odehrává kolem. Neuvědomujeme si, že každá lokalita má svoje charakteristické zvuky. Když na okamžik zpozorníme, všichni můžeme své město prožít a hlavně vnímat jinak. Naše uši jsou totiž rozhraním mezi vnějším a vnitřním. Sluch je smyslem, který můžeme používat pasivně jako prostředek nebo aktivně jako nástroj.

Tvář je vůbec klíčovým komunikátorem, který odráží vnitřní a vnější svět. Naše autoportréty-masky jsme vysílali po internetové síti a skrze ně jsme vnímali ostatní, což vytvářelo zvláštní polaritu dialogu mezi námi a virtuálním druhým. Jev důvěrně známý a pro pandemický svět velmi příznačný nás postavil na jakési rozhraní lidské existence. Celkové přehlcení technologiemi ještě znásobené pandemickou situací nás postupně naplňovaly pocity osamělosti a vyčerpání.

Vystavující:
Jan Poš, Time Based Media, Adam Michálek, Cyril Zikuška, Jan Slanina, Klára Samcová, Lukáš Cinkanič, Martin Marek, Adam Hejduk, Tereza Staňková, Adam Kučera, Veronika Havlatová, Žofia Fodorova, Co (Čeremo), Karolína Vávrová, Lucie Kramperová, Pavla Nikitina, Šimon Mašek, Vojtěch Groot,
Jana Kučerová.
Kurátorky výstavy: Sofya Buzykanova, Tereza Häckelová, Evgeniia Stupak, Viktoriya Yordanova
Vedoucí projektu Crashtest: PhDr. Milan Pech, Ph.D.
Spolupořadatelé: Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy, Společnost Topičova salonu
Za spolupráci děkujeme fakultám: Vysoká škola umělecko-průmyslová v Praze, Vysoké učení technické v Brně, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Akademie výtvarných umění v Praze

Prostor bude věnován historický budovám, jak těm, které stále slouží svému účelu, tak těm které musely ustoupit moderní zástavbě. Posledním velkým tématickým celkem bude obytná architektura. Mimo jiné i proto, že právě v soukromých stavbách je v posledních 15 letech nejvíce originálních realizací. Na tuto část bude navazovat i animované video, které návštěvníka provede úskalími stavby vlastního domu a výhodami spolupráce s architektem.

Jednotlivé realizace byly na výstavy vybrány tak, aby pokryly oblasti, které tvoří dobré město. Jsou zde veřejné stavby, stavby občanské vybavenosti, školy, hotely, historické stavby a samozřejmě soukromé domy. Aby si návštěvník dokázal představit, v jakém prostředí jsou stavby umístěny a také v jakém prostředí vznikaly, je celá první místnost věnována územnímu plánování a obecně městskému prostoru. Kromě stručného nastínění vývoje města až do počátku 20. století, zde budou představena umělecká díla ve veřejném prostoru. Velká část bude také věnována sídlištní zástavbě, která v 70. letech razantně proměnila tvář města. Vyzdvihnuta pak bude městotvorná činnost prvního porevolučního starosty Mojmíra Chromého a neoficiálního městského architekta Josefa Pleskota. Právě tento tandem dokázal společným úsilím probudit město z padesátileté letargie a vdechnout mu novou energii.

V následujících místnostech tak pak návštěvník bude již mnohem lépe chápat unikátnost jednotlivých projektů nebo jejich provázanost, jako je tomu u vily od Otakara Novotného a vily od K2 architekti, které jsou prakticky na jednom pozemku. Ukáže se také problematičnost některých zásahů do historického jádra, kde z Malého náměstí byly nakonec zachovány prakticky jen 3 historické budovy, včetně secesní budovy muzea.

Samostatnou kapitolou výstavy jsou soukromé domy. Ve městě již delší dobu nevznikla žádná kvalitní architektonická realizace, která by byla financována městem. V soukromých stavbách to ale vypadá, že trend nastolený Josefem Pleskotem a Mojmírem Chromým stále pokračuje. Vznikají zde výjimečné stavby které skvěle pracují se svým okolím i se specifiky Benešova, nebo stavby, které mají ambice na to utvářet obraz města. Jako je tomu například u polyfunkčních domů s byty, knihkupectvím a kavárnou ve Vnoučkově ulici od architektky Markéty Cajthamlové, které tvoří pomyslnou vstupní bránu do centra.

Výstava je samozřejmě určena všem. Obzvláště zajímavá ale bude pro obyvatele Benešova, kterým umožní podívat se na město, ve kterém žijí z odstupu a uvědomit si, kde má město přednosti ale také, kde má ještě mezery.

Hravě, ale i tak trochu kriticky, mezi zdmi výstavního prostoru, které snesou tíhu i lehkost snění. O prolínání architektury vnějšího a vnitřního světa, krajiny ložnice a obýváku náměstí.
Umělecká díla, která vytváří Diana Winklerová pocházejí z její zkušenosti s vnímáním věcí, prostoru, myšlenek a vědomí. Neomezuje se na práci v určitém médiu nebo předmětu, hledá jasnou a hravou rovnováhu mezi poselstvím uměleckého díla a jeho vizuálním vyjádřením. Její myšlenky se obvykle stávají sochou, fotografií, počítačovou grafikou nebo videem.
Diana Winklerová je absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, studovala v ateliéru sochařství pod vedením prof. Kurta Gebauera. Aktivně se podílí na kulturním dění v oblasti vizuálního umění a hudby, vyučuje modelování na VŠUP v Praze.

V rámci výstavy proběhne v budově bývalé Městské spořitelny (dnes Městský úřad budova B) 24/9 od 18hod. přednáška o Otakaru Novotném, kterou přednese teoretik architektury profesor Vladimír Šlapeta.

Výstava přináší přehled staveb z oblasti potravinářského průmyslu, stavebního průmyslu, městské infrastruktury a dalších odvětví v Benešově a jeho blízkém okolí. Na řadě archivních materiálů – plánů, nákresů a dobových fotografií ukazuje vývoj jednotlivých oborů od dob předindustriálních. Právě na tomto vývoji a historii samotných staveb lze sledovat měnící se tvář města, zejména ve druhé polovině 19. století a ve 20. století.

Mapuje prosperitu města v různých obdobích i změny v urbanistické koncepci, kdy celé průmyslové ulice nebo zóny ustupovaly novým městským plánům, často spojeným s bytovou problematikou. Poukazuje také na vztahy mezi městem Benešov a Konopišťským panstvím, které si byly v určitém období právě v oblasti průmyslu konkurenty. Ke zrušení průmyslové zóny pod zámkem Konopiště došlo v souvislosti s rozhodnutím Františka Ferdinada d´Este přebudovat zámek Konopiště na letní sídlo, a poté přenesl průmyslovou výrobu do Benešova, kde koncem 19. století vznikl moderní pivovar, lihovar a další velké podniky.

Výstava vznikla v rámci projektu CRASHTEST, který letos již podesáté realizují studenti Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty UK v Praze. Název CRASHTEST vyplývá z podstaty projektu a je metaforou zkoušky začínajících kurátorů procházejících jakýmsi zátěžovým testem, v němž realizují výstavní projekt.

Vystavující:
Kristýna Mikolášková (Vysoká škola umělecko-průmyslová)
Tomáš Krejčí (Univerzita Tomáše Bati)
Karim Tarakji (Univerzita Jana Evangelisty Purkyně)
Jana Kučerová (Univerzita Jana Evangelisty Purkyně)
Lenka Tomanová (České vysoké učení technické)
Petr Pavčo (České vysoké učení technické)
Juraj Kusy (České vysoké učení technické)

Kurátorky výstavy: Kristýna Belasová, Magdaléna Trefná, Michaela Uksová.
Vedoucí projektu Crashtest: PhDr. Milan Pech, Ph.D.
Spolupořadatelé: Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy, Společnost Topičova salonu
Za spolupráci děkujeme fakultám: Vysoká škola umělecko-průmyslová, Univerzita Tomáše Bati, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, České vysoké učení technické.

Alena Vernerová je benešovskou rodačkou a prožila zde celý život. Po maturitě na gymnáziu nastoupila do Státní banky československé, kde nejprve v Benešově a později v Praze pracovala celých čtyřicet let. Absolvovala večerní školu ekonomiky a studovala v jazykové škole angličtinu, francouzštinu a španělštinu. Celý svůj život se aktivně věnuje malování, ke kterému ji inspirovalo už v dětství malování jejího tatínka. Souběžně s prací v bance navštěvovala Lidovou konzervatoř okresního střediska, později konzervatoř Krajského střediska v Praze, kde kromě studia kresby a malby absolvovala přednášky k dějinám umění. Mezi její učitele patřili mimo jiné také Marie Blabolilová nebo Jaroslav Vančát, jejichž tvorbu jsme představili také v našem muzeu. V průběhu čtyř let návštěvy konzervatoře a při pozdějším soukromém studiu malby navštívila mnoho ateliérů významných umělců a měla možnost setkat se s díly slavných mistrů v galeriích napříč celou Evropou – Řím, Vatikán, Drážďany Toledo, Madrid, Petrohrad, Paříž a mnoho dalších. Kromě toho se každoročně účastnila výtvarných soustředění na mnoha místech naší republiky i v zahraničí.

Knihy hodnotila z hlediska grafického, ilustračního a polygrafického zpracování. Soutěž pořádá MKČR společně s Památníkem národního písemnictví. Na výstavě uvidíte také naši publikaci k výstavě Krajinow, která byla nominována v kategorii Katalog.

Kategorie Odborná literatura
Dita P. Dětem (Dita Pecháčková)
Jaroslav Benda 1882–1970 (UMPRUM, Masarykova univerzita Brno)
Jdi na venkov! (Arbor Vitae, Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR)
National Letters (Letter Books Marek Nedelka, UMPRUM)
Sídliště Ďáblice (Spolek přátel sídliště Ďáblice)
Španělský a Německý sál na Pražském hradě v 19. století (UMPRUM, Národní památkový ústav)
Umění loutky (Nakladatelství Karel Kerlický – KANT)
Ženy o ženách (wo-men, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně)

Kategorie Krásná literatura
Big Joe (Take Take Take, Vyšehradskej jezdec)
Čtyři knihy (Host)
Houby z Yuggothu (Volvox Globator)
Možnosti milostného románu (Host)
Muž na pokraji vzplanutí (Host)
Po troškách (Větrné mlýny)
Struska (Větrné mlýny)
Wenjack (Baobab)

Kategorie Literatura pro děti a mládež
A JAKO ANTARKTIDA (LABYRINT / RAKETA)
Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Meander)
Atlas opravdových příšer (LABYRINT / RAKETA)
Klub divných dětí (Host)
Ó, ó, ó, vajíčko! (65. Pole)
To je Jeruzalém (Baobab)
To je metro, čéče! (Paseka)
Tonča a krasojezdec (Běžíliška)

Kategorie Učebnice pro školy všech stupňů a ostatní didaktické pomůcky
Alef, bet, teď! (Xao)
Dvanáct ověřených metod pro rozvoj kolegiální spolupráce (Gender Studies, o. p. s.)
Jak to ruplo (TIC BRNO, p. o.)
Metafora a médium (FUD UJEP v Ústí nad Labem)
Můj atlas hub (Zuzana Šuleková – Pipasik)
Proč umění? (Máš umělecké střevo? z. s.)
SHIT TITS FUCK CUNT (Deset Deka Dekadence)
Šok! Hrůza! Média! (CPress)

Kategorie Knihy o výtvarném umění
Diktátor času (Národní filmový archiv, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy)
LITERATURA (Revolver Revue)
Petr Babák (UMPRUM, Moravská galerie v Brně)
Posel z Dálného východu (Národní galerie Praha)
Pracoval jsem mnoho (Nadační fond 8smička)
RAT ART (Roman Franta, Galerie Havelka)
Svoboda + Palcr: Vidět sochy (Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR)
Šílený Hedvábník (UPM, Nakladatelství Slovart)

Kategorie Katalogy
1989 (Národní galerie Praha)
A Cool Breeze (Galerie Rudolfinum)
Devětsil 1920–1931 (Galerie hlavního města Prahy)
EXTYPO (Arbor Vitae)
KRAJINOW (Muzeum umění a designu Benešov)
Kuna nese nanuk (Nadační fond 8smička)
Myšlenková dílna / Think Shop (designcité+)
Vrchovina, krabatina, mrchovina (Nadační fond 8smička)

Kategorie Bibliofilie a autorské knihy
Auta (Artmap)
Lolita (Paseka)
Malíř a mor / Le peintre et la peste (Arbor Vitae)
První poslední (Kateřina Šedá)
Squadron (BiggBoss)
Střepník (Mikoláš Axmann)
Šumperák (POSITIF)
Vzpoura sládků (Teapot)
Cena Arna Sáňky – studentské práce
Bible na jeden rok (Marie Čižmárová, Fakulta multimediálních komunikací, UTB ve Zlíně)
Hobit (kolektiv studentů, UMPRUM)
Není drak jako drak (Jana Náhliková, Fakulta multimediálních komunikací, UTB ve Zlíně)
Prozíravý tarot (Eva Havlová, VOŠG a SPŠG Hellichova)
Přichází jaro (Ilja Bazhanov, FUD UJEP v Ústí nad Labem)
Útlum (Markéta Michalčíková, UMPRUM)

Díky rozšíření výstavy se můžou návštěvníci seznámit s dalšími polohami jeho tvorby, jako je spolupráce s básníky Emilem Julišem, Ladislavem Novákem nebo Josefem Hrubým, nebo využití neonů ve velkoformátových obrazech. V čítárně bude také k zakoupení monografie Jiřího Kubového, kterou sepsal Petr Jindra a vydalo ji Revolver Revue. Jiří Kubový, jeden z nejzajímavějších umělců své generace, který se ovšem vyhýbá větší pozornosti. Jako pro samouka pro něj umění nikdy nebylo otázkou živobytí a o to více se soustředil na důsledné hledání formy, jež by dokázala nejlépe vyjádřit jeho myšlenky. Jeho obrazy se pohybují na hraně mezi obrazem a plastikou. Téma, které Kubového doprovází celý život, je krajina.

Velmi dobře zvládnuté technické provedení a osobitý styl Petra Holečka přivádí často diváka v úžas nad dokonalým vyvážením jeho soch a prací s prostorem. Křehkost ve spojitosti se sílou materiálu vytvářejí dynamiku, která vdechuje jeho sochám život.

Od roku 2011 se věnuje volné tvorbě, v níž opět dominují linie společně s archetypálními tvary. Progresivní vývoj, proměny charakteru obrazů a témat mohli diváci vidět v roce 2017 v pražském Mánesu, kde Musil vystavil svá nová díla. V první místnosti MUD vytvořil site-specifik instalaci z jeho posledního cyklu.

Další prvek výstavy jsou trojrozměrné asambláže často inspirované lidskou sexualitou. Plný je vyrábí z běžných a nalezených předmětů (instalatérských trubek, kostí, paroží, dřevěných kusů nábytku nebo kovových součástek).
Z díla Luboše Plného se stává často deník, vypovídající také o osobitém pojetí času. Svůj život přepočítává na dny a těmito čísly značí i svá díla. V den vernisáže bylo Luboši Plnému 21270 dní.

V její tvorbě byla vždy výrazně zastoupená expresivní barevnost. Zdá se, že obzvláště tuto složku její pobyt na Bali výrazně rozvinul. Tropické rostliny a hlavně neustálá přítomnost a pohyb moře se staly jedním ze základních znaků její tvorby. Na výstavě v Městské výstavní síni se představí sérií menších obrazů z posledních let.

Díla jsou jak od významných benešovských umělců (V. Cidlinský, V. Antušek, V. Pavlík), tak i méně známých autorů či těch, kteří malují ve volném čase. Zachycují převážně krajinu Benešovska, někdy také neurčitá či smyšlená místa.

Výstava nabádá k zamyšlení nad tím, jaké obrazy si vybíráme pro naše domovy a zda je pro nás v rámci každodenní zkušenosti důležitější citová nebo umělecká hodnota.

Reality Benešou
Eliška Perglerová, David Helán

Z reality všedního dne vás vytrhne performance Elišky Perglerové a Davida Helána, která se odehraje u zbourané tržnice na křižovatce ulic Vnoučkova a Karla Nového. Trh s realitami i s realitou bude probíhat 18.10. od 17.00 a 19.10 od 13.00 a od 17.00.

Ježek v tunelu u Tužinky – Tužte se !
Adam Trefil, Štěpánka Večeřová

Co se stane, pokud jediná přístupová cesta zůstane nepřístupná? Je řešením hledat nové cesty a nebo se začít starat o ty, které máme? Téma prostupnosti krajiny a péči o sdílený prostor se otevře v tunýlku pod tratí na cestě z Benešova do Tužinky.

Pár stupňů
Adam Trefil, Štěpánka Večeřová

Jak málo stačí ke kultivaci veřejného prostoru? Jeden z příkladů budete moci najít už v pátek na východním konci parkoviště u Penny Marketu ve vchodu ke Klášterce.

Procházka
Štěpán Pech

Ve vitríně domu Na Karlově 77 uvidíte videoart od Štěpána Pecha, který přinese periferii do centra. Místa, která čekají na změnu, místa, o kterých se často mluví, ale nic se na nich reálně neděje. Instrukce pro diváka, který se stává aspoň vzdáleným návštěvníkem opuštěných míst, umožňují vnímat místo novým způsobem a zamyslet se nad jeho významem.

Otázka místa – mapa
UIAA Studio – Rozárka Jiráková, Vítězslav Plavec

Zapomenutá zákoutí, spontánně vzniklá místa sousedského setkávání, nebo sochy ve veřejném prostoru, tohle vše můžete najít na mapě od UIAA studio. K dispozici v papírové podobě na recepci muzea a v elektronické podobě na našem webu od 18.10.

Vystavující umělci: Jaroslav Alt, Vincenc Beneš, Marie Blabolilová, Václav Boštík, Martin Böhm, Zdenka Braunerová, Zdeněk Daněk, Veronika Drahotová, Lenka Falušiová, Milan Grygar, Eva Herová, Tomáš Honz, Kristina Honzírková, Josef Istler, Vojtěch Jehlička, Tomáš King, Markéta Kolářová, Patricia Koyšová, Bohumil Kubišta, Otakar Kubín, Jiří Kubový, Alena Kučerová, Otakar Lebeda, Ivana Lomová, Karel Malich, Milan Maur, Jan Merta, Ondřej Mestek, Nikola Nikolaiová, Willi Nowak, Petr Pastrňák, Xénie Poldaufová, Bohuslav Reynek, Antonín Slavíček, Zdeněk Sýkora, Tavík František Šimon, Josef Šíma, Max Švabinský, Toyen, Josef Váchal, Eva Vápenková, Alena Kožená (Vršanská), Jan Zrzavý

Galerie a výstavní prostor, v němž se výstava koná, je jen určitým přetavením okolní hmotné reality do samostatného světa, který je ale proměnný. Je to proměna krajiny na několika úrovních – materiální, energetické, sociální, ale také kreativní a mentální. Výstavy je založen na propojování a vrstvení těchto proměn formou site specific intervence v celém prostoru sklepa.
Stropy prorostlé kořeny z jiných pater, abstraktní hmota expandující z dutin domu, sochařsky obrácený záznam proměny krajiny ve zděnou stěnu nebo betonovou podlahu, energetická proměna elektrických kabeláží v prostorách sklepa, prostorové otevření kanalizačních rozvodů, ze kterých tryskají sochařské parafráze jejich obsahu…

Instalace nastavuje zrcadlo nejen dnešní globální klimatické proměně, ale také geopolitické situaci, migraci i samotnému divákovi. Hábl výstavou klade otázky týkající se pomíjivosti. Co zbude za několik staletí nejen z nás, naší krajiny, našich životů, ale i z našeho kulturního dědictví?
Vyhořelá země v sobě nese řetězec příčin a důsledků, od ledovců přes emise až k jaderné energii.

V kategorii Odborná literatura zvítězila publikace Co je designér: věci, místa, sdělení, nejkrásnějším katalogem stala Pocta suknu: Textil v kontextu umění. Kategorii knih pro děti opět ovládlo nakladatelství Baobab. Své ceny také udělily Spolek českých bibliofilů, SČUG Hollar, Svaz polygrafických podnikatelů a Památník národního písemnictví společně s Uměleckoprů­myslovým museem v Praze.

Jaroslava Sůru k malování i hudbě přivedl jeho otec, vesnický učitel. Dětství prožil v podblanických obcích, které se mu staly celoživotní inspirací (Blažejovice, Křivsoudov, Čechtice, Zhoř). První realizovaný plakát na hudební téma vytvořil v roce 1961 pro strážnický festival. Od té doby se hudba v jeho dílech objevuje stále častěji, v různých formách, jako by hledal její adekvátní výtvarnou podobu. Sůrův plakát je barevně úsporný, mnohé je vyjádřeno jen několika slovy, tvar zjednodušený a zbavený zbytečností. Charakterizuje jej volně psané nebo črtané písmo.

Prvním tématem výstavy, kterým Jiří Voves navazuje na zkoumání paměti, jsou cykly počínající koncem 80. a začátkem 90. let – Zprávy, Partitury. Rozkládají čitelnou písemnou a hudební řeč do podoby znaků či znakových záznamů. Jak v obrazech, tak v komorních mramorových objektech se záhadnými texty, zkoumají jejich sdělení a udržují kulturní souvislost se vším, co uplývá, ale nezávisle se zase časem zjevuje. Druhým tématem výstavy jsou obrazy z posledních let – cykly Lomy. Zde se jedná v širším smyslu o téma paměti přírody.

Cílem této výstavy je tak seznámit širší veřejnost s tímto fenomenálním umělcem, jehož sochy se v našem městě také nacházejí. K výtvarnému projevu ale netíhl od začátku. Naopak Ladislav Šíma – známy benešovský umělec a učitel na reálném gymnáziu – jeho otci tvrdil, že Chlupáč je sice nadaný ale rozhodně ne na výtvarné umění. Původně chtěl Miloslav Chlupáč studovat medicinu, ale okolnosti druhé světové války vedly k tomu, že se ocitl na kamenickém učení. Práce s kamenem ho natolik nadchla, že se rozhodl k medicíně již nevracet. věnovat se nadále jen umění a vystudoval UMPRUM. Kromě vlastní tvorby se také věnoval restaurátorství, které živilo jeho rodinu, když nemohl vystavovat. na přelomu 50. a 60. let byl členem uměleckých skupin Máj 57 a později UB12. V této době se také jeho tvorba stávala čím dál monumentálnější. V roce 1966 vytváří největší dílo – Tři grácie pro Mexico City. Od 60. let se také pravidelně účastnil sochařských sympozií v Rakousku. Po roce 1968 mohl vystavovat jen velmi omezeně, neboť byl velmi aktivní v Bloku výtvarných skupin a dalších. Výstava v NG mu byla uspořádána až v roce 1990.

Kamila Ženatá (1953) se na české umělecké scéně prosadila svou komplexní prací s výstavním prostorem, nejrůznějšími médii a důrazem na nepřenositelný osobní zážitek. Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Ladislava Čepeláka. Je známa jako umělkyně, která kombinuje své poznání a intuici s cíleným, dlouhodobým zájmem o individuální a sociální paměť. Zajímají ji sny, paměť, příběhy a emoce, ale především jejich principy a způsoby, jakými ovlivňují naše životní cesty. Autorka, která se kromě výtvarné činnosti zabývá i psychoanalytickou terapií, vystavovala mimo jiné v galeriích ve Švýcarsku, Německu nebo Holandsku.

Dušan Filip Škrášek je malíř, keramik a sochař, který ve své tvorbě využívá hlavně barevnou nadsázku a imaginaci. Jeho obrazy oslovují diváky tím, že odkazují k hlubším jevům života a tím i k symbolistní větvi českého výtvarného umění.

Další informace k soutěži naleznete zde: http://cceamoba.cz/…stabenesova/

Stanislav Kolíbal se od 60. let minulého století se intenzivně věnuje problémům spojeným s geometrií jako jednoho ze základů evropské kulturní a civilizační identity. Mezi roky 1960 až 1970 byl členem umělecké skupiny UB 12. Mezi některá z jeho známých děl patří třeba reliéfní zeď československého velvyslanectví v Londýně či pankrácké předmostí Nuselského mostu. V letech 1990–1993 působil jako profesor na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru socha – instalace. Dne 28. října 2005 převzal od prezidenta Václava Klause státní vyznamenání Medaile Za zásluhy."

Většina zastoupených děl byla Jiřímu Šetlíkovi darována. Tím, že tuto kolekci věnoval benešovskému MUD*, z nich učinil také dar. Výběr pro benešovské muzeum byl dán sympatiemi ke snaze o vybudování sbírky českého grafického designu a k Benešovu, kde se narodil jeho blízký přítel, sochař Miloslav Chlupáč. Jiří Šetlík považuje za důležité, aby hodnotná kultura byla šířena nejen ve velkých městech, ale rovnoměrně v celé občanské společnosti. Sbírka je složena z artefaktů různých druhů technik, od plastik přes kresby a grafiky k malbám a užitému umění. Jsou v ní zastoupena díla umělců z období první poloviny 20. století, kteří jsou představiteli výtvarného realismu a tvorby z divadelního prostředí. Významnou částí jsou práce kolegů Jiřího Šetlíka ze skupiny UB 12, neboť všichni čtyři zastoupení autoři, Adriena Šimotová, Jiří John, Věra Janoušková a Vladimír Janoušek, patřili mezi celoživotní blízké přátele Jiřího Šetlíka.

Jiří Šetlík se narodil v roce 1929. Po studiu dějin umění a estetiky na Karlově univerzitě v Praze (1948–1952) byl aspirantem Ústavu dějin a teorie umění ČSAV (1955–1968). V roce 1954 se stal členem Svazu čs. výtvarných umělců. Společně s Jaromírem Zeminou působil jako teoretik umění v tvůrčí skupině UB 12 (1959–1970). V letech 1958–1964 vedl oddělení sbírky moderního umění Národní galerie v Praze a poté byl šéfredaktorem Výtvarné práce (1964–1968). V letech 1969–1970 vykonával funkci ředitele Uměleckoprůmys­lového muzea v Praze, kde po odvolání z této pozice z politických důvodů pracoval jako stavební technik, než mu bylo začátkem roku 1989 nabídnuto místo odborného pracovníka sochařské sbírky v Národní galerii. V letech 1990–1993 vykonával funkci kulturního rady Velvyslanectví Československa ve Washingtonu, poté byl prorektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, kde dodnes zastává funkci člena umělecké a vědecké rady. Mezi léty 1996 až 2001 vedl katedru dějin umění a architektury Fakulty architektury Technické univerzity v Liberci. Je také čestným členem Vědecké rady Muzea umění a designu v Benešově. Ve své odborné práci se zaměřuje především na umění a design 20. století. Publikoval zejména v Literárních novinách a časopisech Plamen, Výtvarné umění a Architektura. K jeho nejznámějším knihám patří monografie věnované dílu Bedřicha Stefana, Otto Gutfreunda, Vladimíra Janouška, Zdeňka Palcra, Jiřího Johna, Evy Kmentové, Miloslava Chlupáče, Stanislava Libenského, Olbrama Zoubka a také publikace o ateliérech českých umělců, skle, typografii a architektuře.

Zdeněk Kirchner se zabýval různými přístupy začlenění písma do obrazu. Převládajícími se staly nečitelné znaky, jimiž vytvářel výtvarnou paralelu ke slovům, větám. Sílu jejich sdělení umocňoval expresivním vyjádřením – nánosy pasty, stékající barvou, barevnými kontrasty s převládající modrou, červenou, černou a bílou.
Z iniciativy Jiřího Vovse a Vitii Kirchnerové byla v roce 1994 přivezena umělecká pozůstalost Zdeňka Kirchnera z Francie. Rozsáhlý soubor děl v České republice spravovalo Občanské sdružení Paměť, Společnost pro záchranu kulturních hodnot. Po ukončení činnosti byla v roce 2013 na doporučení Jiřího Šetlíka darována Muzeu umění a designu. Počet děl, které má muzeum nyní ve sbírce, přesahuje 1700 položek zahrnujících malby, grafické listy, kresby, objekty a práce z oblasti užité grafiky.

Postupně zjednodušování vede k zintentivnění detailů, které jsou pro Dvořáka podstatné. mizí jednotlivé stromy tvořící jeden souvislý porost plný barev a pohybu, zůstávají kameny, které jsou neměnné a na věky.

Vesnice je ve finále jen dalším typem krajiny. Dvořák se nijak netají že se jedná o jakousi představu jeho vesnice z dětství. Leží uprostřed pestrobarevných polí, rozdělených drobnými mezemi a yvtvářející tak pestrobarevnou mozaiku. Idylicky bílé baráčky a červeé střechy do této krajiny zapadají jako další prvek. Navazují na ně pak bližší pohledy na selské baroko s typickou návsí a rybníky.

Město je pro Dvořáka hlavně způsobem jak zaznamenávat zážitky z cest. Obrazy tvořené na základě množství skic zachycují jak Prahu či další česká města tak pak umělecká centra z celé Evropy – Paříž, Neapol… Proměněná barevnost odkazuje na lásku k jižním zemím s jejich barevnými domy a křivolakými zákoutími. Jsou to také ejdiné obrazy, na kterých se vyskytují lidé. Stávají se ale pouze stážisty, šumem, který je pro chod města podstatný, leč opět z dlouhodobého pohledu zanedbatelný.

Sandra Majerová se narodila v Benešově, vystudovala zdejší gymnázium a od dětství až do maturitního ročníku docházela na výtvarný obor Základní umělecké školy do hlavní budovy muzea. Výtvarný obor studovala i na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Druhý rok magisterského studia strávila v Německu na univerzitě v Giessnu, Intitut für Kunstpädagogik. Pracuje jako učitelka výtvarné výchovy na Gymnáziu prof. Jana Patočky v Praze. Nyní se vrací do Benešova, do MUD*, se svoji diplomovou prací Slovo jako obraz, která vznikla pod vedením Martina Velíška.

Společné výstavy prezentující díla umělců, kteří jsou si tak blízcí vzbuzují zvědavost diváků. Jakým způsobem se náhled na malbu jednoho promítá do děl druhého? Jaké body mají v tvorbě společné? Jak na sebe jejich díla reagují? V případě této dvojice se zcela jistě dá říci, že společným bodem jejich práce je přístup k barevnosti a tichá až uklidňující atmosféra jejich děl.
Na vernisáži 18. 7. 2018 můžete oba potkat a zeptat se jich i na další otázky ohledně jejich tvorby.

Po roce 1948 se stal jediným oficiálním výtvarným stylem pro plakáty socialistický realismus, a dominantu tvořily filmové fotografie nebo realistické portréty. Zlatá éra českého filmového plakátu nastala v 60. letech, kdy se jeho forma výrazně proměnila. Politická situace mnohým umělcům nedovolila volně tvořit, a proto se část z nich uchýlila právě k užité grafice, do níž přenášeli vlastní styl mnohdy inspirovaný novými uměleckými směry. Na plakátech je patrná výrazná typografie, práce s koláží, surrealismus či prvky abstrakce. Významnými osobnostmi této doby se stal například Milan Grygar, Jiří Balcar, Karel Vaca nebo Zdenek Ziegler.

Obvykle také nezveřejňují lokace, jednak proto, že se často pohybují na hraně zákona, ale také, aby místa nenašli ti, kteří z nich chtějí mít pouze prospěch. Odměnou jsou vzpomínky a fotografie z míst, která vypadají jako z pohádek o Šípkové Růžence.

Urbex, z anglického urban exploration, je trend, který se v posledních letech stává stále více a více populární. Jedná se o prozkoumávání městských zákoutí a hledání míst, kde se zastavil čas. Nejčastěji se jedná o budovy, které museli jejich obyvatelé, někdy velmi narychlo, opustit. Objevitelé tak nalézají spoustu zajímavých detailů, které vykreslují život dávno zapomenutých obyvatel. Někdy jsou místa opuštěná pouze pár let, ale nadšenci často nacházejí i lokace, které jsou ponechané svému osudu již několik desetiletí. Urbex má i svá pravidla. Objevitelé nesmí do místa zasahovat víc, než je nezbytně nutné a neměli by prozrazovat své lokace. Fotografie a vzpomínky jsou tak tím jediným, co z návštěvy objevitelům zůstane. Fotografie Petra Pivoňky jsou z velké části právě z jeho urbexových výprav.

Zároveň vystavuje na společných výstavách v rámci fotografického uskupení FAUN. Její tvorba má jasně rozpoznatelný rukopis
který se vyznačuje propracovanou kompozicí a častým využíváním velkých jednobarevných ploch
které dodávají dílům dojem klidného až tichého prostředí. Často využívá městských scenérií a na svých fotografiích zachycuje mikro příběhy lidí ať už opuštěných
zasněných či pouze procházejících.