Prostor bude věnován historický budovám, jak těm, které stále slouží svému účelu, tak těm které musely ustoupit moderní zástavbě. Posledním velkým tématickým celkem bude obytná architektura. Mimo jiné i proto, že právě v soukromých stavbách je v posledních 15 letech nejvíce originálních realizací. Na tuto část bude navazovat i animované video, které návštěvníka provede úskalími stavby vlastního domu a výhodami spolupráce s architektem.

Jednotlivé realizace byly na výstavy vybrány tak, aby pokryly oblasti, které tvoří dobré město. Jsou zde veřejné stavby, stavby občanské vybavenosti, školy, hotely, historické stavby a samozřejmě soukromé domy. Aby si návštěvník dokázal představit, v jakém prostředí jsou stavby umístěny a také v jakém prostředí vznikaly, je celá první místnost věnována územnímu plánování a obecně městskému prostoru. Kromě stručného nastínění vývoje města až do počátku 20. století, zde budou představena umělecká díla ve veřejném prostoru. Velká část bude také věnována sídlištní zástavbě, která v 70. letech razantně proměnila tvář města. Vyzdvihnuta pak bude městotvorná činnost prvního porevolučního starosty Mojmíra Chromého a neoficiálního městského architekta Josefa Pleskota. Právě tento tandem dokázal společným úsilím probudit město z padesátileté letargie a vdechnout mu novou energii.

V následujících místnostech tak pak návštěvník bude již mnohem lépe chápat unikátnost jednotlivých projektů nebo jejich provázanost, jako je tomu u vily od Otakara Novotného a vily od K2 architekti, které jsou prakticky na jednom pozemku. Ukáže se také problematičnost některých zásahů do historického jádra, kde z Malého náměstí byly nakonec zachovány prakticky jen 3 historické budovy, včetně secesní budovy muzea.

Samostatnou kapitolou výstavy jsou soukromé domy. Ve městě již delší dobu nevznikla žádná kvalitní architektonická realizace, která by byla financována městem. V soukromých stavbách to ale vypadá, že trend nastolený Josefem Pleskotem a Mojmírem Chromým stále pokračuje. Vznikají zde výjimečné stavby které skvěle pracují se svým okolím i se specifiky Benešova, nebo stavby, které mají ambice na to utvářet obraz města. Jako je tomu například u polyfunkčních domů s byty, knihkupectvím a kavárnou ve Vnoučkově ulici od architektky Markéty Cajthamlové, které tvoří pomyslnou vstupní bránu do centra.

Výstava je samozřejmě určena všem. Obzvláště zajímavá ale bude pro obyvatele Benešova, kterým umožní podívat se na město, ve kterém žijí z odstupu a uvědomit si, kde má město přednosti ale také, kde má ještě mezery.

Hravě, ale i tak trochu kriticky, mezi zdmi výstavního prostoru, které snesou tíhu i lehkost snění. O prolínání architektury vnějšího a vnitřního světa, krajiny ložnice a obýváku náměstí.
Umělecká díla, která vytváří Diana Winklerová pocházejí z její zkušenosti s vnímáním věcí, prostoru, myšlenek a vědomí. Neomezuje se na práci v určitém médiu nebo předmětu, hledá jasnou a hravou rovnováhu mezi poselstvím uměleckého díla a jeho vizuálním vyjádřením. Její myšlenky se obvykle stávají sochou, fotografií, počítačovou grafikou nebo videem.
Diana Winklerová je absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, studovala v ateliéru sochařství pod vedením prof. Kurta Gebauera. Aktivně se podílí na kulturním dění v oblasti vizuálního umění a hudby, vyučuje modelování na VŠUP v Praze.

V rámci výstavy proběhne v budově bývalé Městské spořitelny (dnes Městský úřad budova B) 24/9 od 18hod. přednáška o Otakaru Novotném, kterou přednese teoretik architektury profesor Vladimír Šlapeta.

Výstava přináší přehled staveb z oblasti potravinářského průmyslu, stavebního průmyslu, městské infrastruktury a dalších odvětví v Benešově a jeho blízkém okolí. Na řadě archivních materiálů – plánů, nákresů a dobových fotografií ukazuje vývoj jednotlivých oborů od dob předindustriálních. Právě na tomto vývoji a historii samotných staveb lze sledovat měnící se tvář města, zejména ve druhé polovině 19. století a ve 20. století.

Mapuje prosperitu města v různých obdobích i změny v urbanistické koncepci, kdy celé průmyslové ulice nebo zóny ustupovaly novým městským plánům, často spojeným s bytovou problematikou. Poukazuje také na vztahy mezi městem Benešov a Konopišťským panstvím, které si byly v určitém období právě v oblasti průmyslu konkurenty. Ke zrušení průmyslové zóny pod zámkem Konopiště došlo v souvislosti s rozhodnutím Františka Ferdinada d´Este přebudovat zámek Konopiště na letní sídlo, a poté přenesl průmyslovou výrobu do Benešova, kde koncem 19. století vznikl moderní pivovar, lihovar a další velké podniky.

Výstava vznikla v rámci projektu CRASHTEST, který letos již podesáté realizují studenti Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty UK v Praze. Název CRASHTEST vyplývá z podstaty projektu a je metaforou zkoušky začínajících kurátorů procházejících jakýmsi zátěžovým testem, v němž realizují výstavní projekt.

Vystavující:
Kristýna Mikolášková (Vysoká škola umělecko-průmyslová)
Tomáš Krejčí (Univerzita Tomáše Bati)
Karim Tarakji (Univerzita Jana Evangelisty Purkyně)
Jana Kučerová (Univerzita Jana Evangelisty Purkyně)
Lenka Tomanová (České vysoké učení technické)
Petr Pavčo (České vysoké učení technické)
Juraj Kusy (České vysoké učení technické)

Kurátorky výstavy: Kristýna Belasová, Magdaléna Trefná, Michaela Uksová.
Vedoucí projektu Crashtest: PhDr. Milan Pech, Ph.D.
Spolupořadatelé: Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy, Společnost Topičova salonu
Za spolupráci děkujeme fakultám: Vysoká škola umělecko-průmyslová, Univerzita Tomáše Bati, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, České vysoké učení technické.

Alena Vernerová je benešovskou rodačkou a prožila zde celý život. Po maturitě na gymnáziu nastoupila do Státní banky československé, kde nejprve v Benešově a později v Praze pracovala celých čtyřicet let. Absolvovala večerní školu ekonomiky a studovala v jazykové škole angličtinu, francouzštinu a španělštinu. Celý svůj život se aktivně věnuje malování, ke kterému ji inspirovalo už v dětství malování jejího tatínka. Souběžně s prací v bance navštěvovala Lidovou konzervatoř okresního střediska, později konzervatoř Krajského střediska v Praze, kde kromě studia kresby a malby absolvovala přednášky k dějinám umění. Mezi její učitele patřili mimo jiné také Marie Blabolilová nebo Jaroslav Vančát, jejichž tvorbu jsme představili také v našem muzeu. V průběhu čtyř let návštěvy konzervatoře a při pozdějším soukromém studiu malby navštívila mnoho ateliérů významných umělců a měla možnost setkat se s díly slavných mistrů v galeriích napříč celou Evropou – Řím, Vatikán, Drážďany Toledo, Madrid, Petrohrad, Paříž a mnoho dalších. Kromě toho se každoročně účastnila výtvarných soustředění na mnoha místech naší republiky i v zahraničí.

Knihy hodnotila z hlediska grafického, ilustračního a polygrafického zpracování. Soutěž pořádá MKČR společně s Památníkem národního písemnictví. Na výstavě uvidíte také naši publikaci k výstavě Krajinow, která byla nominována v kategorii Katalog.

Kategorie Odborná literatura
Dita P. Dětem (Dita Pecháčková)
Jaroslav Benda 1882–1970 (UMPRUM, Masarykova univerzita Brno)
Jdi na venkov! (Arbor Vitae, Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR)
National Letters (Letter Books Marek Nedelka, UMPRUM)
Sídliště Ďáblice (Spolek přátel sídliště Ďáblice)
Španělský a Německý sál na Pražském hradě v 19. století (UMPRUM, Národní památkový ústav)
Umění loutky (Nakladatelství Karel Kerlický – KANT)
Ženy o ženách (wo-men, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně)

Kategorie Krásná literatura
Big Joe (Take Take Take, Vyšehradskej jezdec)
Čtyři knihy (Host)
Houby z Yuggothu (Volvox Globator)
Možnosti milostného románu (Host)
Muž na pokraji vzplanutí (Host)
Po troškách (Větrné mlýny)
Struska (Větrné mlýny)
Wenjack (Baobab)

Kategorie Literatura pro děti a mládež
A JAKO ANTARKTIDA (LABYRINT / RAKETA)
Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Meander)
Atlas opravdových příšer (LABYRINT / RAKETA)
Klub divných dětí (Host)
Ó, ó, ó, vajíčko! (65. Pole)
To je Jeruzalém (Baobab)
To je metro, čéče! (Paseka)
Tonča a krasojezdec (Běžíliška)

Kategorie Učebnice pro školy všech stupňů a ostatní didaktické pomůcky
Alef, bet, teď! (Xao)
Dvanáct ověřených metod pro rozvoj kolegiální spolupráce (Gender Studies, o. p. s.)
Jak to ruplo (TIC BRNO, p. o.)
Metafora a médium (FUD UJEP v Ústí nad Labem)
Můj atlas hub (Zuzana Šuleková – Pipasik)
Proč umění? (Máš umělecké střevo? z. s.)
SHIT TITS FUCK CUNT (Deset Deka Dekadence)
Šok! Hrůza! Média! (CPress)

Kategorie Knihy o výtvarném umění
Diktátor času (Národní filmový archiv, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy)
LITERATURA (Revolver Revue)
Petr Babák (UMPRUM, Moravská galerie v Brně)
Posel z Dálného východu (Národní galerie Praha)
Pracoval jsem mnoho (Nadační fond 8smička)
RAT ART (Roman Franta, Galerie Havelka)
Svoboda + Palcr: Vidět sochy (Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR)
Šílený Hedvábník (UPM, Nakladatelství Slovart)

Kategorie Katalogy
1989 (Národní galerie Praha)
A Cool Breeze (Galerie Rudolfinum)
Devětsil 1920–1931 (Galerie hlavního města Prahy)
EXTYPO (Arbor Vitae)
KRAJINOW (Muzeum umění a designu Benešov)
Kuna nese nanuk (Nadační fond 8smička)
Myšlenková dílna / Think Shop (designcité+)
Vrchovina, krabatina, mrchovina (Nadační fond 8smička)

Kategorie Bibliofilie a autorské knihy
Auta (Artmap)
Lolita (Paseka)
Malíř a mor / Le peintre et la peste (Arbor Vitae)
První poslední (Kateřina Šedá)
Squadron (BiggBoss)
Střepník (Mikoláš Axmann)
Šumperák (POSITIF)
Vzpoura sládků (Teapot)
Cena Arna Sáňky – studentské práce
Bible na jeden rok (Marie Čižmárová, Fakulta multimediálních komunikací, UTB ve Zlíně)
Hobit (kolektiv studentů, UMPRUM)
Není drak jako drak (Jana Náhliková, Fakulta multimediálních komunikací, UTB ve Zlíně)
Prozíravý tarot (Eva Havlová, VOŠG a SPŠG Hellichova)
Přichází jaro (Ilja Bazhanov, FUD UJEP v Ústí nad Labem)
Útlum (Markéta Michalčíková, UMPRUM)

Díky rozšíření výstavy se můžou návštěvníci seznámit s dalšími polohami jeho tvorby, jako je spolupráce s básníky Emilem Julišem, Ladislavem Novákem nebo Josefem Hrubým, nebo využití neonů ve velkoformátových obrazech. V čítárně bude také k zakoupení monografie Jiřího Kubového, kterou sepsal Petr Jindra a vydalo ji Revolver Revue. Jiří Kubový, jeden z nejzajímavějších umělců své generace, který se ovšem vyhýbá větší pozornosti. Jako pro samouka pro něj umění nikdy nebylo otázkou živobytí a o to více se soustředil na důsledné hledání formy, jež by dokázala nejlépe vyjádřit jeho myšlenky. Jeho obrazy se pohybují na hraně mezi obrazem a plastikou. Téma, které Kubového doprovází celý život, je krajina.

Velmi dobře zvládnuté technické provedení a osobitý styl Petra Holečka přivádí často diváka v úžas nad dokonalým vyvážením jeho soch a prací s prostorem. Křehkost ve spojitosti se sílou materiálu vytvářejí dynamiku, která vdechuje jeho sochám život.

Od roku 2011 se věnuje volné tvorbě, v níž opět dominují linie společně s archetypálními tvary. Progresivní vývoj, proměny charakteru obrazů a témat mohli diváci vidět v roce 2017 v pražském Mánesu, kde Musil vystavil svá nová díla. V první místnosti MUD vytvořil site-specifik instalaci z jeho posledního cyklu.

Další prvek výstavy jsou trojrozměrné asambláže často inspirované lidskou sexualitou. Plný je vyrábí z běžných a nalezených předmětů (instalatérských trubek, kostí, paroží, dřevěných kusů nábytku nebo kovových součástek).
Z díla Luboše Plného se stává často deník, vypovídající také o osobitém pojetí času. Svůj život přepočítává na dny a těmito čísly značí i svá díla. V den vernisáže bylo Luboši Plnému 21270 dní.

V její tvorbě byla vždy výrazně zastoupená expresivní barevnost. Zdá se, že obzvláště tuto složku její pobyt na Bali výrazně rozvinul. Tropické rostliny a hlavně neustálá přítomnost a pohyb moře se staly jedním ze základních znaků její tvorby. Na výstavě v Městské výstavní síni se představí sérií menších obrazů z posledních let.

Díla jsou jak od významných benešovských umělců (V. Cidlinský, V. Antušek, V. Pavlík), tak i méně známých autorů či těch, kteří malují ve volném čase. Zachycují převážně krajinu Benešovska, někdy také neurčitá či smyšlená místa.

Výstava nabádá k zamyšlení nad tím, jaké obrazy si vybíráme pro naše domovy a zda je pro nás v rámci každodenní zkušenosti důležitější citová nebo umělecká hodnota.

Reality Benešou
Eliška Perglerová, David Helán

Z reality všedního dne vás vytrhne performance Elišky Perglerové a Davida Helána, která se odehraje u zbourané tržnice na křižovatce ulic Vnoučkova a Karla Nového. Trh s realitami i s realitou bude probíhat 18.10. od 17.00 a 19.10 od 13.00 a od 17.00.

Ježek v tunelu u Tužinky – Tužte se !
Adam Trefil, Štěpánka Večeřová

Co se stane, pokud jediná přístupová cesta zůstane nepřístupná? Je řešením hledat nové cesty a nebo se začít starat o ty, které máme? Téma prostupnosti krajiny a péči o sdílený prostor se otevře v tunýlku pod tratí na cestě z Benešova do Tužinky.

Pár stupňů
Adam Trefil, Štěpánka Večeřová

Jak málo stačí ke kultivaci veřejného prostoru? Jeden z příkladů budete moci najít už v pátek na východním konci parkoviště u Penny Marketu ve vchodu ke Klášterce.

Procházka
Štěpán Pech

Ve vitríně domu Na Karlově 77 uvidíte videoart od Štěpána Pecha, který přinese periferii do centra. Místa, která čekají na změnu, místa, o kterých se často mluví, ale nic se na nich reálně neděje. Instrukce pro diváka, který se stává aspoň vzdáleným návštěvníkem opuštěných míst, umožňují vnímat místo novým způsobem a zamyslet se nad jeho významem.

Otázka místa – mapa
UIAA Studio – Rozárka Jiráková, Vítězslav Plavec

Zapomenutá zákoutí, spontánně vzniklá místa sousedského setkávání, nebo sochy ve veřejném prostoru, tohle vše můžete najít na mapě od UIAA studio. K dispozici v papírové podobě na recepci muzea a v elektronické podobě na našem webu od 18.10.

Vystavující umělci: Jaroslav Alt, Vincenc Beneš, Marie Blabolilová, Václav Boštík, Martin Böhm, Zdenka Braunerová, Zdeněk Daněk, Veronika Drahotová, Lenka Falušiová, Milan Grygar, Eva Herová, Tomáš Honz, Kristina Honzírková, Josef Istler, Vojtěch Jehlička, Tomáš King, Markéta Kolářová, Patricia Koyšová, Bohumil Kubišta, Otakar Kubín, Jiří Kubový, Alena Kučerová, Otakar Lebeda, Ivana Lomová, Karel Malich, Milan Maur, Jan Merta, Ondřej Mestek, Nikola Nikolaiová, Willi Nowak, Petr Pastrňák, Xénie Poldaufová, Bohuslav Reynek, Antonín Slavíček, Zdeněk Sýkora, Tavík František Šimon, Josef Šíma, Max Švabinský, Toyen, Josef Váchal, Eva Vápenková, Alena Kožená (Vršanská), Jan Zrzavý

Galerie a výstavní prostor, v němž se výstava koná, je jen určitým přetavením okolní hmotné reality do samostatného světa, který je ale proměnný. Je to proměna krajiny na několika úrovních – materiální, energetické, sociální, ale také kreativní a mentální. Výstavy je založen na propojování a vrstvení těchto proměn formou site specific intervence v celém prostoru sklepa.
Stropy prorostlé kořeny z jiných pater, abstraktní hmota expandující z dutin domu, sochařsky obrácený záznam proměny krajiny ve zděnou stěnu nebo betonovou podlahu, energetická proměna elektrických kabeláží v prostorách sklepa, prostorové otevření kanalizačních rozvodů, ze kterých tryskají sochařské parafráze jejich obsahu…

Instalace nastavuje zrcadlo nejen dnešní globální klimatické proměně, ale také geopolitické situaci, migraci i samotnému divákovi. Hábl výstavou klade otázky týkající se pomíjivosti. Co zbude za několik staletí nejen z nás, naší krajiny, našich životů, ale i z našeho kulturního dědictví?
Vyhořelá země v sobě nese řetězec příčin a důsledků, od ledovců přes emise až k jaderné energii.

V kategorii Odborná literatura zvítězila publikace Co je designér: věci, místa, sdělení, nejkrásnějším katalogem stala Pocta suknu: Textil v kontextu umění. Kategorii knih pro děti opět ovládlo nakladatelství Baobab. Své ceny také udělily Spolek českých bibliofilů, SČUG Hollar, Svaz polygrafických podnikatelů a Památník národního písemnictví společně s Uměleckoprů­myslovým museem v Praze.

Jaroslava Sůru k malování i hudbě přivedl jeho otec, vesnický učitel. Dětství prožil v podblanických obcích, které se mu staly celoživotní inspirací (Blažejovice, Křivsoudov, Čechtice, Zhoř). První realizovaný plakát na hudební téma vytvořil v roce 1961 pro strážnický festival. Od té doby se hudba v jeho dílech objevuje stále častěji, v různých formách, jako by hledal její adekvátní výtvarnou podobu. Sůrův plakát je barevně úsporný, mnohé je vyjádřeno jen několika slovy, tvar zjednodušený a zbavený zbytečností. Charakterizuje jej volně psané nebo črtané písmo.

Prvním tématem výstavy, kterým Jiří Voves navazuje na zkoumání paměti, jsou cykly počínající koncem 80. a začátkem 90. let – Zprávy, Partitury. Rozkládají čitelnou písemnou a hudební řeč do podoby znaků či znakových záznamů. Jak v obrazech, tak v komorních mramorových objektech se záhadnými texty, zkoumají jejich sdělení a udržují kulturní souvislost se vším, co uplývá, ale nezávisle se zase časem zjevuje. Druhým tématem výstavy jsou obrazy z posledních let – cykly Lomy. Zde se jedná v širším smyslu o téma paměti přírody.

Cílem této výstavy je tak seznámit širší veřejnost s tímto fenomenálním umělcem, jehož sochy se v našem městě také nacházejí. K výtvarnému projevu ale netíhl od začátku. Naopak Ladislav Šíma – známy benešovský umělec a učitel na reálném gymnáziu – jeho otci tvrdil, že Chlupáč je sice nadaný ale rozhodně ne na výtvarné umění. Původně chtěl Miloslav Chlupáč studovat medicinu, ale okolnosti druhé světové války vedly k tomu, že se ocitl na kamenickém učení. Práce s kamenem ho natolik nadchla, že se rozhodl k medicíně již nevracet. věnovat se nadále jen umění a vystudoval UMPRUM. Kromě vlastní tvorby se také věnoval restaurátorství, které živilo jeho rodinu, když nemohl vystavovat. na přelomu 50. a 60. let byl členem uměleckých skupin Máj 57 a později UB12. V této době se také jeho tvorba stávala čím dál monumentálnější. V roce 1966 vytváří největší dílo – Tři grácie pro Mexico City. Od 60. let se také pravidelně účastnil sochařských sympozií v Rakousku. Po roce 1968 mohl vystavovat jen velmi omezeně, neboť byl velmi aktivní v Bloku výtvarných skupin a dalších. Výstava v NG mu byla uspořádána až v roce 1990.

Kamila Ženatá (1953) se na české umělecké scéně prosadila svou komplexní prací s výstavním prostorem, nejrůznějšími médii a důrazem na nepřenositelný osobní zážitek. Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Ladislava Čepeláka. Je známa jako umělkyně, která kombinuje své poznání a intuici s cíleným, dlouhodobým zájmem o individuální a sociální paměť. Zajímají ji sny, paměť, příběhy a emoce, ale především jejich principy a způsoby, jakými ovlivňují naše životní cesty. Autorka, která se kromě výtvarné činnosti zabývá i psychoanalytickou terapií, vystavovala mimo jiné v galeriích ve Švýcarsku, Německu nebo Holandsku.

Dušan Filip Škrášek je malíř, keramik a sochař, který ve své tvorbě využívá hlavně barevnou nadsázku a imaginaci. Jeho obrazy oslovují diváky tím, že odkazují k hlubším jevům života a tím i k symbolistní větvi českého výtvarného umění.

Další informace k soutěži naleznete zde: http://cceamoba.cz/…stabenesova/

Stanislav Kolíbal se od 60. let minulého století se intenzivně věnuje problémům spojeným s geometrií jako jednoho ze základů evropské kulturní a civilizační identity. Mezi roky 1960 až 1970 byl členem umělecké skupiny UB 12. Mezi některá z jeho známých děl patří třeba reliéfní zeď československého velvyslanectví v Londýně či pankrácké předmostí Nuselského mostu. V letech 1990–1993 působil jako profesor na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru socha – instalace. Dne 28. října 2005 převzal od prezidenta Václava Klause státní vyznamenání Medaile Za zásluhy."

Většina zastoupených děl byla Jiřímu Šetlíkovi darována. Tím, že tuto kolekci věnoval benešovskému MUD*, z nich učinil také dar. Výběr pro benešovské muzeum byl dán sympatiemi ke snaze o vybudování sbírky českého grafického designu a k Benešovu, kde se narodil jeho blízký přítel, sochař Miloslav Chlupáč. Jiří Šetlík považuje za důležité, aby hodnotná kultura byla šířena nejen ve velkých městech, ale rovnoměrně v celé občanské společnosti. Sbírka je složena z artefaktů různých druhů technik, od plastik přes kresby a grafiky k malbám a užitému umění. Jsou v ní zastoupena díla umělců z období první poloviny 20. století, kteří jsou představiteli výtvarného realismu a tvorby z divadelního prostředí. Významnou částí jsou práce kolegů Jiřího Šetlíka ze skupiny UB 12, neboť všichni čtyři zastoupení autoři, Adriena Šimotová, Jiří John, Věra Janoušková a Vladimír Janoušek, patřili mezi celoživotní blízké přátele Jiřího Šetlíka.

Jiří Šetlík se narodil v roce 1929. Po studiu dějin umění a estetiky na Karlově univerzitě v Praze (1948–1952) byl aspirantem Ústavu dějin a teorie umění ČSAV (1955–1968). V roce 1954 se stal členem Svazu čs. výtvarných umělců. Společně s Jaromírem Zeminou působil jako teoretik umění v tvůrčí skupině UB 12 (1959–1970). V letech 1958–1964 vedl oddělení sbírky moderního umění Národní galerie v Praze a poté byl šéfredaktorem Výtvarné práce (1964–1968). V letech 1969–1970 vykonával funkci ředitele Uměleckoprůmys­lového muzea v Praze, kde po odvolání z této pozice z politických důvodů pracoval jako stavební technik, než mu bylo začátkem roku 1989 nabídnuto místo odborného pracovníka sochařské sbírky v Národní galerii. V letech 1990–1993 vykonával funkci kulturního rady Velvyslanectví Československa ve Washingtonu, poté byl prorektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, kde dodnes zastává funkci člena umělecké a vědecké rady. Mezi léty 1996 až 2001 vedl katedru dějin umění a architektury Fakulty architektury Technické univerzity v Liberci. Je také čestným členem Vědecké rady Muzea umění a designu v Benešově. Ve své odborné práci se zaměřuje především na umění a design 20. století. Publikoval zejména v Literárních novinách a časopisech Plamen, Výtvarné umění a Architektura. K jeho nejznámějším knihám patří monografie věnované dílu Bedřicha Stefana, Otto Gutfreunda, Vladimíra Janouška, Zdeňka Palcra, Jiřího Johna, Evy Kmentové, Miloslava Chlupáče, Stanislava Libenského, Olbrama Zoubka a také publikace o ateliérech českých umělců, skle, typografii a architektuře.

Zdeněk Kirchner se zabýval různými přístupy začlenění písma do obrazu. Převládajícími se staly nečitelné znaky, jimiž vytvářel výtvarnou paralelu ke slovům, větám. Sílu jejich sdělení umocňoval expresivním vyjádřením – nánosy pasty, stékající barvou, barevnými kontrasty s převládající modrou, červenou, černou a bílou.
Z iniciativy Jiřího Vovse a Vitii Kirchnerové byla v roce 1994 přivezena umělecká pozůstalost Zdeňka Kirchnera z Francie. Rozsáhlý soubor děl v České republice spravovalo Občanské sdružení Paměť, Společnost pro záchranu kulturních hodnot. Po ukončení činnosti byla v roce 2013 na doporučení Jiřího Šetlíka darována Muzeu umění a designu. Počet děl, které má muzeum nyní ve sbírce, přesahuje 1700 položek zahrnujících malby, grafické listy, kresby, objekty a práce z oblasti užité grafiky.

Postupně zjednodušování vede k zintentivnění detailů, které jsou pro Dvořáka podstatné. mizí jednotlivé stromy tvořící jeden souvislý porost plný barev a pohybu, zůstávají kameny, které jsou neměnné a na věky.

Vesnice je ve finále jen dalším typem krajiny. Dvořák se nijak netají že se jedná o jakousi představu jeho vesnice z dětství. Leží uprostřed pestrobarevných polí, rozdělených drobnými mezemi a yvtvářející tak pestrobarevnou mozaiku. Idylicky bílé baráčky a červeé střechy do této krajiny zapadají jako další prvek. Navazují na ně pak bližší pohledy na selské baroko s typickou návsí a rybníky.

Město je pro Dvořáka hlavně způsobem jak zaznamenávat zážitky z cest. Obrazy tvořené na základě množství skic zachycují jak Prahu či další česká města tak pak umělecká centra z celé Evropy – Paříž, Neapol… Proměněná barevnost odkazuje na lásku k jižním zemím s jejich barevnými domy a křivolakými zákoutími. Jsou to také ejdiné obrazy, na kterých se vyskytují lidé. Stávají se ale pouze stážisty, šumem, který je pro chod města podstatný, leč opět z dlouhodobého pohledu zanedbatelný.

Sandra Majerová se narodila v Benešově, vystudovala zdejší gymnázium a od dětství až do maturitního ročníku docházela na výtvarný obor Základní umělecké školy do hlavní budovy muzea. Výtvarný obor studovala i na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Druhý rok magisterského studia strávila v Německu na univerzitě v Giessnu, Intitut für Kunstpädagogik. Pracuje jako učitelka výtvarné výchovy na Gymnáziu prof. Jana Patočky v Praze. Nyní se vrací do Benešova, do MUD*, se svoji diplomovou prací Slovo jako obraz, která vznikla pod vedením Martina Velíška.

Společné výstavy prezentující díla umělců, kteří jsou si tak blízcí vzbuzují zvědavost diváků. Jakým způsobem se náhled na malbu jednoho promítá do děl druhého? Jaké body mají v tvorbě společné? Jak na sebe jejich díla reagují? V případě této dvojice se zcela jistě dá říci, že společným bodem jejich práce je přístup k barevnosti a tichá až uklidňující atmosféra jejich děl.
Na vernisáži 18. 7. 2018 můžete oba potkat a zeptat se jich i na další otázky ohledně jejich tvorby.

Po roce 1948 se stal jediným oficiálním výtvarným stylem pro plakáty socialistický realismus, a dominantu tvořily filmové fotografie nebo realistické portréty. Zlatá éra českého filmového plakátu nastala v 60. letech, kdy se jeho forma výrazně proměnila. Politická situace mnohým umělcům nedovolila volně tvořit, a proto se část z nich uchýlila právě k užité grafice, do níž přenášeli vlastní styl mnohdy inspirovaný novými uměleckými směry. Na plakátech je patrná výrazná typografie, práce s koláží, surrealismus či prvky abstrakce. Významnými osobnostmi této doby se stal například Milan Grygar, Jiří Balcar, Karel Vaca nebo Zdenek Ziegler.

Obvykle také nezveřejňují lokace, jednak proto, že se často pohybují na hraně zákona, ale také, aby místa nenašli ti, kteří z nich chtějí mít pouze prospěch. Odměnou jsou vzpomínky a fotografie z míst, která vypadají jako z pohádek o Šípkové Růžence.

Urbex, z anglického urban exploration, je trend, který se v posledních letech stává stále více a více populární. Jedná se o prozkoumávání městských zákoutí a hledání míst, kde se zastavil čas. Nejčastěji se jedná o budovy, které museli jejich obyvatelé, někdy velmi narychlo, opustit. Objevitelé tak nalézají spoustu zajímavých detailů, které vykreslují život dávno zapomenutých obyvatel. Někdy jsou místa opuštěná pouze pár let, ale nadšenci často nacházejí i lokace, které jsou ponechané svému osudu již několik desetiletí. Urbex má i svá pravidla. Objevitelé nesmí do místa zasahovat víc, než je nezbytně nutné a neměli by prozrazovat své lokace. Fotografie a vzpomínky jsou tak tím jediným, co z návštěvy objevitelům zůstane. Fotografie Petra Pivoňky jsou z velké části právě z jeho urbexových výprav.

Zároveň vystavuje na společných výstavách v rámci fotografického uskupení FAUN. Její tvorba má jasně rozpoznatelný rukopis
který se vyznačuje propracovanou kompozicí a častým využíváním velkých jednobarevných ploch
které dodávají dílům dojem klidného až tichého prostředí. Často využívá městských scenérií a na svých fotografiích zachycuje mikro příběhy lidí ať už opuštěných
zasněných či pouze procházejících.