Pantone Espresso Cup

Hrnek Pantone Espresso Cup, který je inspirován stejnojmennou značkou. Společnost Pantone je známá díky Pantone Matching System (PMS), patentovanému systému barev, který je nepostradatelnou součástí řady odvětví. Jejich vzorník je užíván především v grafickém designu, módním průmyslu, bytovém designu nebo tisku. Každoročně také vyhlašuje barvu roku.

Více

Pro rok 2021 byly zvoleny barvy dvě, šedá Ultimate Grey (Pantone 17–5104) doplněná žlutou Illuminating (Pantone 13–0647).*
Tento hrnek patří do designové kolekce Pantone Universe určené pro domov, kancelář nebo cestování. Barvy tak přenáší dále například na talíře, vázy nebo termosky. Hraje různými barvami rozpoznatelnými také pomocí unikátního kódu, který je neodmyslitelnou součástí tohoto vzorníku. Ten náš nese barvu Pantone 520 C.

* Více o letošních barvách se dočtete zde

400-side.webp

Jiří Voves

Jiří Voves
Židle
80. léta 20. století
94 × 50,5 cm
kresba, papír

Kresba od výtvarníka Jiřího Vovse, jehož práce jste v MUD mohli zhlédnout v roce 2019 na výstavě s názvem Vrstvy zapomnění II. Na konci šedesátých let vedl Jiří Šetlík na AVU v Praze kurs architektury a umění u profesora Františka Čubra, kde v té době studoval Jiří Voves, malíř a grafik, s nímž ho dodnes pojí vztah k výtvarnému umění i letité přátelství.

Více

Jiří Voves* kromě výtvarného umění studoval také architekturu, což se odráží v jeho umělecké tvorbě citlivým vyjádřením tvarů a forem v prostoru. Na počátku zobrazoval převážně předmětné podoby vnějšího světa, zdánlivě obyčejné a nezajímavé věci, jako jsou postele, stoly a židle. Zrcadlením okolního prostředí řeší Voves vzájemný vztah vnějšího, viditelného světa a vnitřního skrytého obsahu. Pozdější umělcova tvorba se vyznačuje abstrahovaným záznamem viděné reality a výtvarníkovy imaginace, vycházejících z přírodních motivů. Svá díla řadí do rozsáhlých cyklů, k nimž se opětovně vrací. Podobně jako náměty jeho prací, vycházejí také tlumené tóny a barevné spektrum z Vovsovy inspirace přírodou.

*Zásluhou Jiřího Vovse do České republiky dostala umělecká pozůstalost malíře a typografa Zdeňka Kirchnera, který v roce 1969 emigroval do Francie. Manželé Jiří a Alexandra Vovsovi založili ve spolupráci s Pavlem Tigridem v roce 1994 občanské sdružení Paměť, jež mělo zajistit převoz pozůstalosti a její další správu. Po letech, kdy se snažili najít vhodné prostory pro uložení Kirchnerova díla, jim byla ze strany Jiřího Šetlíka nabídnuta možnost věnovat tento soubor, čítající několik stovek maleb, grafických listů a typografických návrhů, Muzeu umění a designu v Benešově, kam byl v roce 2014 převezen.

399-side.webp

Adriena Šimotová

Adriena Šimotová
Doteky
1982
papír, kombinovaná technika
31,5 × 19,5 cm

Další dílo skvělé výtvarnice a osobnosti, Adrieny Šimotové, která byla dlouhá léta členkou uměleckého uskupení UB 12.
Jiří Šetlík navázal se všemi výtvarníky ze skupiny UB 12 blízké přátelské vztahy a sledoval jejich tvorbu dlouhodobě, velmi často celoživotně.* S Adrienou Šimotovou ho navíc pojilo rodinné pouto, jejich společnou babičkou byla francouzská Švýcarka, díky níž měli oba celý život vřelý vztah k Francii a její kultuře, především výtvarnému umění a literatuře.

Více

Období dlouhodobé nemoci a smrti manžela Jiřího Johna, umocněné zklamanými nadějemi po konci Pražského jara, bylo pro Adrienu Šimotovou zlomem, kdy zásadním způsobem změnila své nahlížení na život i umění. Malbu, vycházející z inspirace tvorbou Henryho Matisse a Josefa Šímy, vystřídalo znázornění člověka z hlediska existenciálních otázek, mezních situací, niternosti a skrytých dějů. Podobně jako Jiří John se snažila proniknout do podstaty věci nebo místa, vnímat jeho atmosféru, a intuitivně zachytit okamžik, o kterém Šimotová tvrdila, že je neopakovatelný a trvá velmi krátce. Bez tohoto „teď“ by pro ni tvorba nebyla možná. Pracuje s různými materiály, kombinuje velké množství technik a často hmotu zpracovává prsty do trojrozměrné podoby, barvu nanáší nejčastěji rukama.

V sedmdesátých letech se z prací Šimotové vytratila barva, kterou v rané tvorbě hojně užívala, v následujícím desetiletí se ke kolorismu v části tvorby opět vrací. Kardinálská červeň a ultramarínová modř, užité v Dotecích, patří k typickým barvám tohoto období. Expresivitu výrazu a naléhavost, vyjádřené barevným kontrastem, umocňuje nanesení barevného pigmentu rozmazáním prsty, jejichž zřetelná linie, vycházející ze statických otisků dlaně, se vytrácí mimo plochu papíru. V osmdesátých letech bylo pro Šimotovou inspiračním zdrojem dílo Alberta Giacomettiho, jehož tvorba se dotýká transcendentna, záznamu vjemů ve stavu zbaveném tělesnosti.

První neoficiální konfrontace uměleckých děl členů skupiny UB 12 se konala v roce 1953 v ateliéru Václava Boštíka a v určitém smyslu jí lze pokládat za zakládající výstavu UB 12. Oficiálně skupina vystoupila až v roce 1962 v jedné z předních pražských výstavních síní, Galerii Československého spisovatele na Národní třídě. Se skupinou UB 12 byl Jiří Šetlík spojen od samého začátku. Společně s Jaromírem Zeminou připravoval umělcům katalogy a zahajoval výstavy jednotlivcům i skupinám, s jejichž tvorbou se setkával přímo v ateliérech. Činnost skupiny UB 12 nepodléhala žádnému manifestu ani programovému textu, což do značné míry vystihuje jejich filozofii i přístup k umělecké práci, ve které nechtěli být vázáni předpisy a návody jak dělat umění. Tolerance a svoboda uměleckého projevu se odrážela také v jejich politických názorech.

Šlo o zvláštní koexistenci lidí, členy skupiny byli hluboce věřící lidé, ateisté i levicově orientovaní umělci, ale žádný ortodoxní komunista. Tvorba skupiny se nedá jednotně charakterizovat, každý z umělců měl svůj vlastní subjektivní potenciál. Mezi prvky, které jejich díla spojovaly, patří poetická imaginace a senzibilita, ovlivněné tvorbou Václava Bartovského, nejstaršího člena skupiny, pracemi Josefa Šímy a českým lyrismem Jana Preislera. Od některých dobových kritiků a výtvarníků, jež je považovali za staromódní, si vysloužili přezdívky „Tichošlápci“ nebo „Úplně blbých 12“. Dobré kritiky jim věnoval například Jindřich Chalupecký a díla některých členů skupiny hodnotil velmi vysoce.

398-side.webp

Karel Pauzer

Karel Pauzer
Divná příroda
60. léta 20. století
litografie, papír
40 × 58,7 cm

V sochařské i grafické tvorbě se u Karla Pauzera od šedesátých let objevuje vyjádření existenciální nejistoty, kterou promítá do metaforických zobrazení zvířat a přírodních procesů. Nelítostný boj, agresivita, krutost, ale také surovost a pudovost, neidelizovaným způsobem vypovídají o primitivní zvířecí podobě.

Více

Jsou skrytou kritikou lidského chování, současné lidské společnosti, vzájemných vztahů, a pod vnějším obalem skrytých lidských pudů. V grafice Divná příroda je s humorným nadhledem zobrazen zástup mláďat čekajících na svůj nelítostný osud, přihlížejících, jak jedno z nich již částečně mizí v tlamě jakéhosi hybridního zvířete.

Karel Pauzer patří mezi osoby, které byly postiženy komunistickým režimem. Po roce 1970 nebyl registrován ve Svazu výtvarných umělců, čímž se ocitl v nedobrovolné izolaci, a až do roku 1989 se živil jako restaurátor při záchraně plastik v oblasti Severočeské hnědouhelné pánve.

*Podle Jiřího Šetlíka je Karel Pauzer člověk s nepříliš optimistickým pohledem na svět a lidi, což se projevuje v jeho pracích, v nichž člověku nelítostně nastavuje zrcadlo.

397-side.webp

Psací stroj Consul 231.2

Psací stroj Consul 231.2
přelom 70. a 80. let 20. století

Někteří z vás možná ještě nostalgicky vzpomínají na psaní na psacích strojích*. Doby, kdy byly nedílnou součástí kanceláří a některých domácností jsou ale nenávratně pryč. V dnešní MUDovce se zaměříme na československé psací stroje Consul a kde se u nás vlastně vzaly.

Více

Zpočátku, v první polovině 20. století, byly v Československu nejrozšířenější značkou psacích stojů německý Continental a americký Remington. Ve 30. letech se u nás začaly také vyrábět, a to pod licenční značkou Remington ve Zbrojovce Brno. Zde později vymysleli vlastní konstrukci a po skončení smlouvy zde vyráběli vlastní psací stroje značky Zeta, které byly vyváženy do celého světa. Název Consul se poprvé objevil ve formě typového označení přenosných psacích strojů Zeta a kolem roku 1960 se začal prosazovat jako vlastní značka. Consul 231.2, který se nachází v naší sbírce, patří do kategorie kufříkových psacích strojů, které se daly snadno přenášet a používali je především spisovatelé. Tento typ se vyráběl na přelomu 70. a 80. let 20. století.

Psací stoje** se u nás vyráběly až do poloviny 80. let a po roce 1989 je pomalu začaly nahrazovat počítače. V dnešních interiérech tak zůstávají už jen jako zaprášený pozůstatek dob minulých nebo jako designový doplněk.

*Znáte skladbu The Typewriter od amerického skladatele Leroya Andersona? Psací stroj v ní hraje roli bicího nástroje. Veřejnosti byla představena v roce 1953 a dnes ji najdete v mnoha provedeních.

**Pokud se chcete dozvědět více o československých psacích strojích, koukněte na dokument České televize

396-side.webp

Silvia Billeter

Silvia Billeter (Švýcarsko)
Bez názvu, z cyklu Hledat Petrkov
2002
50 × 40 cm
Papír, textil
Kombinovaná technika

Ve sbírce Jiřího Šetlíka je mimo jiné zastoupena také tvorba švýcarské malířky a grafičky Silvie Billeter. * Po absolvování Akademie výtvarných umění v Mnichově studovala Silvia Billeter na pražské Akademii v ateliéru Jiřího Johna. Během tohoto období zaznamenala krajinu Českomoravské vysočiny v celoročních proměnách formou abstraktního ztvárnění v grafických leptech.

Více

S Vysočinou je spojeno jméno vynikajícího grafika, básníka, překladatele a malíře Bohuslava Reynka, jehož dílo patří k nejosobitějším a nejlepším výtvarným projevům českého umění 20. století. Střetnutí s citlivými a prostými grafikami i působivou básnickou tvorbou Bohuslava Reynka a Suzanne Renaud, stejně jako s jejich bydlištěm v Petrkově, bylo pro Silvii Billeter rozhodujícím zlomem v její další umělecké tvorbě. V následujících letech vytvořila rozsáhlou sérii grafických listů pod názvem Hledat Petrkov.

Komorní lepty s hlubokým filozofickým podtextem vyjadřují ticho, prostotu a lehkost. Lepty jsou tištěny ve vrstvách na různé druhy papírů v kombinaci s bavlněným plátnem a dalšími křehkými transparentními materiály. Nostalgické grafiky Silvie Billeter jsou výtvarným ztvárněním jemné poezie, se kterou je její tvorba spojena také v katalogu k výstavě z roku 2008 v Galerii výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, v němž reprodukce doprovází poezie švýcarské básnířky Lety Semadeni.

*Jiří Šetlík připravil v roce 2004 výstavu prací Silvie Billeter v pražské Galerii Pokorná.

395-side.webp

Ivan Ouhel

Ivan Ouhel
Zima, 1998
olej na plátně
v.110 cm, s.118 cm

Dílo Zima od Ivana Ouhela (1945)*, významného českého malíře, grafika, kreslíře a pedagoga. Ve své tvorbě se od sedmdesátých let věnuje především interpretaci krajiny a přírodních jevů.

Více

Ivan Ouhel se nejprve v roce 1962 vyučil mechanikem kancelářských strojů. Až poté začal navštěvovat nejprve kurzy výtvarné výchovy a v letech 1968–1974 studoval Akademii výtvarných umění v ateliéru figurální malby profesora Karla Součka. V roce 1973 podnikl studijní cestu do Itálie. Ve škole se sice Ivan Ouhel učil figurální malbě, na počátku jej ale zajímala především městská krajina. Z jeho tvorby se postupně vytrácela popisnost a krajinu řešil jako konstrukci prostoru. Z roku 1969 pochází jeho první trojrozměrná díla, obrazové koláže. Na konci 70. let pak vytvářel průhledné objekty z plexiskla, které představují průnik malířských prvků do krajiny.

Koncem sedmdesátých let obrátil Ivan Ouhel pozornost k figurálním námětům. Z této doby pochází série nadživotních figur, v nichž zachycoval obecný příběh člověka. V průběhu osmdesátých let pak docházelo k prolínání dvou poloh jeho tvorby, figurální a krajinné malby. Na obrazech z 90. let převládají rozměrné plochy ve výrazných barevných kombinacích, které postupně autor rozkládá na základní geometrické tvary. Z tohoto období pochází také obraz Zima, který se nachází v naší sbírce.

Ivan Ouhel je od roku 1988 členem volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece a od roku 1992 členem Umělecké besedy.

394-side.webp

Dan Richter

Dan Richter
Lišákova obchůzka, 1981
litografie, papír
11,5 × 49 cm

První vánočně laděné dílo z naší sbírky. Jeho autor, výtvarník Dan Richter je známý spíše v oblasti Českého středohoří, kde žije a jehož krajinu zobrazuje ve svých malbách. Výstavy jeho obrazů jsou návštěvnicky velmi úspěšné. Dokáží zaujmout svou podmanivostí, schopností vyvolat pocity klidu, nekonfliktnosti a radosti. Jsou obrazem jiné reality; pohádkové, snové.

Více

Myšlení a tvorba Dana Richtera jsou inspirovány křesťanskou vírou, filozofií a mysticismem a vycházejí z přesvědčení o vysokém duchovním a mravním poslání umění.* Dominantním prvkem umělcových maleb a grafických prací je kolorit, pohybující se linie a křivky, vyvedené v zářivých barvách nejrůznějších kombinací, udávající rytmus a efektnost jeho obrazům. Richterovo umění lze zařadit mezi naivní výrazové formy, měnící realitu v iluzivní a mystický svět, říši krásy a dobra. Otázkou je, zda právě toto je ono transcendentno, které má umění od nepaměti zprostředkovávat; to, co má dílo přesahovat.

Dan Richter nepochybně své řemeslo ovládá dokonale, je velkým znalcem malířských technologií a technik, které užívá při restaurování starých mistrovských maleb. Po vzoru starých mistrů si také sám míchá barvy, vaří pojítka a laky. Svou práci dělá s nadšením a spontánností, pro které si Jiří Šetlík umělce velmi váží.

*Podle Jindřicha Chalupeckého se umění nedá porozumět v rámci morality ani racionality. Jeho význam spočívá v něčem, co se těmito kategoriemi nedá postihnout, ukazuje k tomu, co ve struktuře naší civilizace chybí. Umělce činí umělcem nejspíše to, že vytrvaleji než kdo jiný cítí tento nedostatek.

393-side.webp

Václav Malina

Václav Malina
Konstrukce podle barev, 2012
Olej na plátně
70 × 70 cm

Václav Malina (1950) je malíř, grafik, pedagog a jeho působení je úzce spjato s rodným městem Plzeň a Plzeňským krajem.* Nejprve studoval Pedagogickou fakultu v Plzni (1968–1972) a poté Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (1974–1979). Zde studium zakončil diplomovou prací na téma Vztahy barvy a světla v postimpresi­onismu, kterou zpracoval pod vedením doc. Zdeňka Sýkory.

Více

Na začátku 80. let se Václav Malina zařadil mezi výrazné osobnosti českého umění, které rozvíjelo aktuální téma konceptuální reflexe přírody, a to v médiu malby. Východiskem jeho tvorby se stala krajinomalba, a přestože mnohá jeho díla působí nezobrazivým dojmem, mají často základ právě v prožitku z přírody a krajiny. Po prvních malířských cyklech, v nichž se zabýval vztahy mezi barevnými plochami, dospěl v polovině 80. let k přehodnocení impresionismu. Barevná pole nebo pravoúhlé plochy v něm utváří optické struktury, které evokují světlo v krajině. Také se v jeho obrazech objevovaly přesahy k malířsky pojatému objektu, v němž sledoval obdobnou tematiku. Další oblastí, kterou se zabýval, bylo přenesení hudebních rytmů do malby skrze geometrické partitury.

V cyklu Konstrukce podle barev, z něhož pochází také dílo v naší sbírce, uplatňuje geometrickou skladbu. Postupným vyvažováním forem a barevných ploch vznikají ostře řezané tvary, podtržené navíc výraznou konturou. Vzniká tak napětí mezi emocionálním prožitkem a racionalitou přístupu, které je přítomno ve všech Malinových dílech.

*V plzeňském výtvarném prostředí působí Václav Malina jako publicista, pedagog a kurátor. V letech 2000–2009 byl také ředitelem Galerie města Plzně.

392-side.webp

Jan Pištěk

Jan Pištěk
Sen o krajině, 2006
litografie, papír
33,5 × 43,5 cm

Dílo akademického malíře a divadelního výtvarníka Jana Pištěka, který je jedním z výrazných představitelů generace výtvarníků nastupující v osmdesátých letech 20. století, kdy se klima doby ve výtvarném umění začalo pozvolna proměňovat.

Více

Díky souhře nastupující a poválečné generace se množily veřejné prezentace a ochabující režim jim již nestíhal zamezovat. Neoficiální tvorba se začala ve druhé polovině osmdesátých let prosazovat také ve větších výstavních prostorách v Praze i mimo ni. Jan Pištěk byl v době nastupující postmoderny studentem pražské Akademie a také jedním z účastníků polooficiálních akcí nazývaných Konfrontace, které organizoval Jiří David se Stanislavem Divišem v pražských negalerijních prostorách a na Kladensku.

Tvorbu Jana Pištěka sleduje historik umění Jiří Šetlík již od počátku díky přátelství s jeho otcem malířem Theodorem Pištěkem, jehož tvorba je známa kladným vztahem k moderní civilizaci a technice, který se v určitém období projevil také v obrazech Jana Pištěka ve formě fiktivních astronomických krajin inspirovaných vesmírnými snímky NASA. Od devadesátých let se věnuje ztvárnění krajiny a přírody, přetvořené do obrazu snového světa, respektive zrcadla reality, jejíž prvky odráží, více či méně transformované. Jde o jakýsi novodobý romantismus, ve které se uplatňují velká témata moderního umění: ticho a prázdno.*

Pro tvorbu Jana Pištěka je charakteristické ztvárnění nefigurativních výjevů na hranici reality a fikce. Vesmír, příroda a krajina jsou záznamem subjektivních, intuitivních dojmů, transformací snů a představ převedených do výtvarného jazyka. Pištěkova polytematická tvorba zahrnuje olejomalby a grafické práce, převážně velkých formátů s důrazem kladeným na minimalistické detaily. Podněty nacházel umělec ve starých kulturách a jejich šamanských rituálech (cyklus Talismany), v meteorologii – propojením smyslových vjemů krajiny s technickými informacemi o předpovědi počasí (cyklus Jaké bude počasí) nebo ve vědě a technice a souvisejícím poznání vesmíru (cyklus Pravda versus fikce).
Sen o krajině vychází z inspirace přírodou a jejích změn vlivem počasí a také meditativní lyrikou východních náboženství. Pištěkovy imaginární krajiny jsou často vyjádřeny monochromním nebo dvoubarevným zobrazením; za pomoci jemného odstupňování barevných tónů a modelace tvarů světlem a stínem jsou odlišeny jednotlivé složky krajiny.

*Právě výstavu těchto snových krajin, nazvanou Link4pictures, připravil Jiří Šetlík Janu Pištěkovi v roce 2008 v pražském Mánesu.

391-side.webp

Jiří Kolář

Jiří Kolář
Dáma s hranostajem, 60. léta 20. století
Koláž, chiasmáž na papír
41 × 33 cm

Druhé dílo v naší sbírce jednoho z našich nevýraznějších umělců druhé poloviny 20. století – Jiřího Koláře.* Není snadné podat souhrnný obraz českého umění v období normalizace, stejně jako zařadit umělce této doby do určité skupiny nebo výtvarného proudu. Poté, co byla v roce 1970 zakázána tvůrčí uskupení, umělce k sobě dále poutaly přátelské vazby a vedly je k společnému vystoupení, ale chyběl skupinový program, jímž by byli vázáni, nebo je pojila shodná tvůrčí východiska.

Více

Výtvarné umění je v tomto období neseno individualitami, někdy většího rozsahu, někdy menšího, ale téměř vždy původními. Oproti umění západního světa, kde se kladl důraz na dialog mezi divákem a umělcem, se české umění stává spíše osamoceným uměleckým monologem. I přes to, že izolace českého kulturního prostředí byla dána politickým děním, nelze říci, že by bylo umění této doby antikomunistické. Zachovává si svou specifičnost a podle názoru Jindřicha

Chalupeckého je český umělec na toto prostředí vázán a ve své podstatě netouží emigrovat a být součástí jiné kultury.
Jiří Kolář zvolil z důvodu svých politických postojů a nesvobodě uměleckého projevu možnost emigrace i přes nejisté existenční vyhlídky a odstřižení se od zbytku rodiny a přátel. V roce 1980 se rozhodl zůstat v Paříži. O dva roky později byl v Československu v nepřítomnosti odsouzen k ročnímu vězení a konfiskaci majetku, jenž nakonec z velké části skončil ve vlastnictví Národní galerie. S režimem měl Jiří Kolář problémy již na počátku padesátých let, především kvůli protitotalitnímu obsahu básnické sbírky Prométheova játra.

Byl vyslýchán Státní bezpečností a vězněn. Na počátku jeho výtvarné tvorby to byly právě básně, od kterých přešel, postupným ubíráním textové složky ve prospěch předmětných schémat, k obrazovým kolážím. Velmi často přetváří reprodukce slavných světových obrazů a staví je do jiného světla změnou úhlu pohledu, třeba zrcadlovým uspořádáním různých fragmentů obrazu jako v Dámě s hranostajem. Umělec sám definoval svou tvorbu, zahrnující velké množství výrazových forem, ve slovníku metod, kde vysvětluje východiska volby námětů a pracovních postupů.**

Na vyobrazené koláži je rozložen a následně zkomponován fragment významného renesančního díla, pravděpodobně od Leonarda da Vinci, Dámy s hranostajem (1488–90), jehož výsledná zrcadlová podoba je transformací složenou z detailů různých variací úhlu pohledu. V horní části koláže je znázorněn figurální výjev, zřejmě milenců, což může být odkazem na příběh zobrazené ženy, která byla milenkou milánského vévody Lodovica Sforzy, da Vinciho zaměstnavatele. Pozadí ústředního motivu je poskládáno z útržků tiskovin s různými druhy písma, znaků a notových záznamů. Umělec často vytvářel mnoho variant na jednou objevený motiv.

*První MUDovku od Jiřího Koláře s názvem Honoré d´Balzac si můžete přečíst zde

**Slovník metod (Jiří KOLÁŘ: Slovník metod (Okřídlený osel). Praha 1999) patří dnes již mezi velice vzácné a málo dostupné knihy. V naší muzejní čítárně je k dispozici k nahlédnutí. Tak až budeme mít zase otevřeno pro veřejnost, můžete si ho přijít prohlédnout.

390-side.webp

Milan Grygar

Milan Grygar
Růžové sny, 1976
42 × 30 cm
filmový plakát

Milan Grygar (1926) je jednou z nejvýznamnějších postav české umělecké scény. Do výtvarného umění pronikl především v 60. a 70. letech, kdy tvořil grafiky, ale také zvukové, hmatové nebo živé kresby. Grygar studoval v letech 1942–1943 na Škole uměleckých řemesel v Brně a poté v letech 1945–1950 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Josefa Nováka a Emila Filly. Jeho volná tvorba sestává především ze specifického pojetí vztahu obrazu, zvuku a prostoru.*

Více

Dnes vám ale představíme odlišnou oblast tvorby Milana Grygara**, a to užitou grafiku. V druhé polovině 20. století navrhoval knižní obálky pro různá nakladatelství a také filmové plakáty, na které se zaměříme. Mezi lety 1961–1989 vytvořil přes sto sedmdesát filmových plakátů. Uplatňoval v nich především techniku koláže, kterou rozvíjel v rolážích a opakování motivů. Převažuje v nich černobílé řešení a mají jednoduchou grafickou formu. Vytvářel také vizuálně čisté plakáty, v nichž hlavním výtvarným prvkem bylo písmo a fotografie. Obracel se tak k jejich prvotní informační funkci. Dalším příkladem přístupu Milana Grygara k užité tvorbě bylo uplatňování prázdné barevné plochy, do níž vkládal jednoduchý prvek.

Plakát k československému filmu Růžové sny vznikl v roce 1976. Film je poetickou parafrází na Romea a Julii a odehrává se na slovenské vesnici v sedmdesátých letech. Základním prvkem plakátu jsou dva překrývající se záběry z filmu, na němž dva hlavní hrdinové jedou na kole. V dolní části je patrná překrytá část spodní fotografie s opačným pořadím postav. V návrhu uplatnil černobílé řešení, místy doplněné barevnými útržky. V horní části plochu doplnil textovou částí v pro něj typickém fontu.

*V minulém roce uspořádala Milanu Grygarovi velkou výstavu Národní galerie. Na video z instalace a výstavy se můžete podívat ZDE.

**Ucelený pohled na tvorbu Milana Grygara nabízí i medailon natočený v pořadu ČT Artmix.

389-side.webp

Miroslav Navrátil

Miroslav Navrátil
tramvajová židle Vertex
přelom 50. a 60. let

Miroslav Navrátil (1913–1999) byl výraznou osobností v oblasti designu nábytku. Vyučil se na Mistrovské škole nábytkářské ve Valašském Meziříčí a poté studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Ve Vývoji nábytkářského průmyslu (VNP) v Brně se specializoval na výrobu technologií ohýbání. Navrhoval lamelové židle a křesla, ale také skořepinový sedací nábytek z polyuretanové pěny. Také navrhoval školní nábytek a sadu ohýbaných židlí pro firmu TON.

Více

Z jeho tvorby vám dnes představíme židli, která našla své uplatnění v tramvajích. Miroslav Navrátil ji navrhl na přelomu 50. a 60. let. Stala se ikonou socialistického designu. Je vyrobena ze skořepiny s průřezem mezi opěrákem a sedákem. Tato židle byla inspirována organickým tvarováním nábytku, které ve světě zastával především americký designér Charles Eames a finský designér Eero Saarinen.

Jaroslav Navrátil za tuto skořepinovou židli získal v roce 1959 zlatou medaili na Trienále v Miláně. Dnes ji všichni známe z tramvají Tatra T3*. Ta se vyráběla přes 40 let a židle Vertex je v různých barevných provedeních jejím nepostradatelným prvkem. Rovněž má univerzální užití, dodnes ji tak s kovovými podnožemi najdete v českých domácnostech.

*Sklolaminátová sedátka v šedé barvě můžete vidět i u projektu výletní tramvaje T3 Coupé, vzniklý ve spolupráci Dopravního podniku hlavního města Prahy a.s. a studia Anna Marešová designers. Navazuje na tradici legendárních tramvají Tatra T3.

388-side.webp

Václav Rabas

Václav Rabas
Pohled k altánku, 1918
akvarel, karton

Krajinomalby Václava Rabase, opěvující rodnou zemi, kraj a českou krajinu, navazují na krajinářskou tradici druhé poloviny 19. století a prvního desetiletí 20. století, typickou pro tvorbu Antonína Slavíčka nebo Mikoláše Alše.* Svým výtvarným pojetím odkazují také k tvorbě impresionistů a Paula Cézanna, s jejichž díly se Rabas setkal při svých cestách do Paříže a dalších evropských metropolí.

Více

Obraz Pohled k altánku, z období umělcovy rané tvorby, zachycuje krajinu v okolí Krušovic na Rakovnicku, příznačnou svou jednoduchostí, všedností a neokázalostí, jež byla pro umělce celoživotním inspiračním zdrojem. Struktura krajiny je vyjádřena barevnými skvrnami v zemitých odstínech zelené, hnědé a černé barvy, prokládaných nesouvislými tahy štětce oddělujících jednotlivé prvky krajiny. K celkové působivosti malby přispívají četná světlá místa mezi barevnými poli. Rabasovo rané expresivní pojetí v pozdějším tvůrčím období vystřídaly krajinomalby laděné lyricky s lineární kompozicí oddělující jednotlivé části krajiny.
Václav Rabas během svého tvůrčího období působil v několika výtvarných spolcích, jejichž vznik nebo obnova je spjata s podporou svébytnosti mladého svobodného státu a jeho výtvarné kultury. V Umělecké besedě, jejíž Výtvarný odbor začal v roce 1920 obnovovat činnost pořádáním mimopražských a posléze pražských výstav, patřil Václav Rabas k vůdčím osobnostem. Podobný národní charakter měl v této době Spolek výtvarných umělců Mánes a nově založené Sdružení českých umělců grafiků Hollar (1917), ve kterých umělec také působil.

*Realistické znázornění krajiny ve druhé polovině 19. století vyústilo v inovativní impresionistické zachycení proměnlivého okamžiku. V první čtvrtině 20. století je pod vlivem fauvismu a expresionismu kladen důraz, stejně jako v jiných odvětvích malby, na barvu a expresivitu výtvarného vyjádření, zatímco paralelně se rozvíjející kubismus užívá střízlivou a výrazově jednoznačnou skladebnost. Současně s těmito tendencemi přetrvává realistické pojetí české krajiny poukazující na téma domova, vlasti a rodného kraje.

387-side.webp

Viktor Pivovarov

Viktor Pivovarov
Diptych, 1980
kresba na papír, pastel
59,5 × 47,5 cm

Viktora Pivovarova, ruského malíře a ilustrátora, jehož umělecká tvorba dosáhla světového renomé, přivedlo do Československa manželství. V roce 1982 se oženil s Milenou Slavickou, výtvarnou kritičkou, která měla velký podíl na úspěchu programu krátkodobých zájezdů ruských umělců do Československa v sedmdesátých letech.*

Více

Tvorba Viktora Pivovarova, který se v osmdesátých letech v Československu pohyboval v kruhu neoficiálních tvůrců, se dotýkala českých i ruských kulturních kontextů. Jeho dílo vykazuje vliv nejlepších tradic ruského umění od ikonopisu přes lubok až k Malevičovu suprematismu. Patří mezi přední představitele moskevského konceptualismu, což se odráží v tématech Pivovarových obrazů, zasahujících do spirituální roviny, symboliky a imaginace. V Diptychu předmětnost ustupuje čisté formě abstrahovaných geometrických tvarů, což bylo příznačné pro umělcovu tvorbu konce osmdesátých let, zatímco od devadesátých let převládá figurativní forma ztvárnění.
Pro tvorbu Viktora Pivovarova je příznačné prolnutí subjektivního vnímání s existenciální rovinou uměleckého ztvárnění, v němž se odráží jeho původ a pobyt v ruském prostředí, jehož existenciální podtón má kořeny již v 19. století. Na počátku sedmdesátých let patřil Pivovarov k zakládajícím členům moskevského konceptualismu, tzv. Moskevské konceptuální školy. Společně s Iljou Kabakovem vytvořili sérii tzv. alb, ve kterých pomocí konceptuálního ztvárnění propojili čistě vizuální formu obrazu s textem, kdy sémantický význam obsažených slov je stejně důležitý jako vizuální složka malby.
Prostřednictvím konceptuální malby dospěl Pivovarov k minimalizaci výrazových prostředků. Ve své tvorbě užívá archetypy, které chápe jako zjednodušenou podstatu věcí a zároveň pracuje se vztahy barvy a světla, jejich vzájemným působením na tvar a vymezení prostoru. Své práce skládá do tematických celků, přičemž v sérii prací z osmdesátých let řeší zákonitosti vztahů pravidelných i nepravidelných tvarů, čtverců, obdélníků, elips, kruhů a úseček. Diptych se vyznačuje harmonií barevných vztahů a abstraktních forem, v nichž využívá jemných pastelových barev a prosvětleného koloritu.

*V průběhu šedesátých let pořádal reformovaný Svaz československých výtvarných umělců a později Český fond výtvarného umění studijní pobyty výtvarníků a teoretiků umění v Sovětském svazu. Část umělců a především teoretika Jindřicha Chalupeckého zaujala soudobá tvorba sovětského undergroundu, jež se užíváním abstraktních forem zobrazování nepodvolila oficiální estetice socialistického realismu. Jindřich Chalupecký rozpoznal přínos těchto nekonformních uměleckých tendencí modernímu umění a věnoval jim několik článků publikovaných v časopisech Výtvarná práce a Výtvarné umění. Snažil se o navázání kontaktů mezi představiteli moskevského undergroundu a československé výtvarné scény.

386-side.webp

Jaroslav Alt ml.

Jaroslav Alt ml.
Kroky, 70. léta 20. století
akvarel, papír
75,2 × 60,2 cm

Jaroslav Alt ml. vyučuje obor restaurování* na Univerzitě v Pardubicích v Ateliéru restaurování nástěnné malby a sgrafita. Precizní znalost restaurátorských technik uplatnil především při opravách významných památek v Kutné Hoře, se kterou je téměř celý život spjat profesně i osobně. Mezi nejvýznamnější patří kaple sv. Františka Xaverského v chrámu sv. Barbory, několik historických měšťanských domů v centru města a obnova kostela Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci.

Více

Altův malířský projev je dlouholetou restaurátorskou praxí ovlivněn nejen ve formě zobrazení, ale také v chápání uměleckého díla, které, stejně jako jemná restaurátorská práce, vyžaduje soustředění a schopnost vcítění se do podstaty zobrazeného a zároveň i myšlenek druhých lidí. Obrazy a kresby Jaroslava Alta ml.** zaznamenávají plynutí času, pravidelného opakování životních cyklů. Je v nich otisknuta cesta, kterou po sobě člověk zanechává. Pro volnou tvorbu Jaroslava Alta ml. je příznačný řád, harmonie a vyváženost tvarů i barevných tónů. Klid a přesnost je dána geometrizujícím rozdělením plochy, křížením a protínáním jednotlivých rovin. Často za pomoci jednoduchého grafického rastru, který pozbývá funkce pomocného grafického nástroje, zaznamenává plynutí času, přírodních cyklů i etap lidského života. Překrývající a protínající se čáry vytvářejí plošnou i prostorovou strukturu a dotváří celkovou skladbu obrazu. Do takto vyváženého prostoru zaznamenává umělec své pocity a vjemy, zdánlivě všední motivy a přírodní vztahy.

*Restaurováním historických památek se v průběhu druhé poloviny 20. století zabývala poměrně velká část výtvarníků; vystudovaných akademických malířů či sochařů. Pro některé se stala práce na obnově památek celoživotní cestou a pro jiné paralelní činností vedle jejich volné tvorby. Restaurování bylo v době komunistické vlády také jednou z možností obživy z důvodu nedostatku pracovních příležitostí na státních uměleckých zakázkách. V této oblasti se ve vysoké míře projevovala solidarita s umělci postiženými komunistickým režimem, formou spolupráce na zakázkách, které se oficiálním umělcům nezdály atraktivní.

**Jaroslav Alt ml. jde ve šlépějích své ho otce Jaroslava Alta st., který byl akademickým malířem a restaurátorem. Restauroval nástěnné malby kutnohorského chrámu sv. Barbory, Svatováclavské kaple v chrámu sv. Víta, malířskou výzdobu rotundy ve Znojmě, zámku v Blatné ad. Spolu se synem restauroval Liebscherův obraz Žižkovo vojsko táhne na Kutnou Horu. Spoluautor kopií iluminací z Jenského kodexu, které se staly podkladem pro malby v Betlémské kapli. Podílel se na realizaci historických filmů Jan Hus a Jan Žižka.

385-side.webp

Olbram Zoubek

Olbram Zoubek
Mistr a Markétka, 1979
olovo, odlitek
35 × 35 cm

Olbram Zoubek patří mezi výrazné představitele výtvarného umění druhé poloviny 20. století a umění současného. Při zachování klasické sochařské tradice a konvenčního způsobu zpracování tvarů, je jeho umělecký rukopis čitelný ve figurálních plastikách i reliéfech, zejména díky modelaci postav do protáhlých a zeštíhlených figur a typických “otlačků“ z odlévací formy.

Více

Prvotním záměrem Zoubkovy sochařské tvorby není popis skutečnosti vnímatelné smysly, ale vyvolání iluze reality, přičemž se snaží o vyjádření myšlenek a duchovních hodnot zobrazených fiktivních nebo blízkých osob.
Od konce šedesátých let Zoubek vytváří nízké čtvercové reliéfy ztvárňující osobní prožitky, antické vzory, ženské postavy nebo hudební a literární motivy.
Námět reliéfu Mistr a Markétka odkazuje ke stěžejnímu stejnojmennému světově proslulému dílu ruského spisovatele Michaila Bulgakova, který umělec zpracoval v několika variantách. Román je mistrovskou satirou na dobové pořádky v Sovětském svazu, ale také svéráznou filozofickou alegorií s nesčetným množstvím příběhů o střetávání dobra se zlem, viny a neviny, odvahy a zbabělosti.

Na podkladové desce, jejíž struktura nese otisky modelace dlaněmi a prsty, je vymodelován ústřední motiv dvou hlavních postav románu, jenž může být personifikací vztahu muže a ženy, prolínajícího se celou Zoubkovou uměleckou tvorbou. Postavy jsou vyvedeny ve zkratkové formě, s typickým protažením zploštěných figur zobrazených ve statické nehybnosti. Iluzi nepatrného pohybu vytváří světlo těkající mezi prohlubněmi a plochami vytvarovaných motivů. Čtvercový formát, ve kterém Zoubek své reliéfy tvoří, je inspirován metopami na vlysech antických chrámů.

Zoubkovy plastiky vychází z tradiční figurální formy, typicky protažené a zeštíhlené postavy zaujímají gesta a postoje, v nichž vedou permanentní dialog s divákem nebo ostatními sochami. Osamocenost člověka, jeho zranitelnost a také pomíjivost všeho, čím je obklopen, vychází z inspirace existencionalis­tickými sochami Alberta Giacomettiho. V určitém protikladu stojí další tvůrčí východisko Olbrama Zoubka, kterým je antické sochařství. Inspiruje ho nejen formou, ale také přístupem k sochařině, ve které, podobně jako Řekové, spatřuje umělec řemeslnou činnost a jen nepatrný zlomek z celé tvorby připisuje „políbení múzami“.*

*Podle Jindřicha Chalupeckého je důležitým aspektem tvorby, který mívá vliv na další směr umělecké práce, komerční nebo návštěvnický úspěch. Ten může vést k tomu, že umělec ve své tvorbě setrvává na místě, nikam dál se nevyvíjí a tvoří v určité ustálené „manýře“, ve které je úspěšný. Tato skutečnost vede často k převýšení kvantity nad kvalitou, přičemž proces tvorby se změní na proces výrobní. Dalo by se říci, že nadprodukce úspěšných věcí je cestou ke kýčovitosti a umělcova tvorba je manipulována zvnějšku, obchodníky a návštěvníky. Plastiky Olbrama Zoubka mají nepochybně velký ohlas u návštěvníků galerií a muzeí, dobře se prodávají, jsou komerčně úspěšné. Také jeho jméno znají často i lidé, kteří se o výtvarné umění příliš nezajímají. Olbram Zoubek sám řekl, že jeho snaha dělat umění krásné a čitelné pro lidi, se někdy blíží kýči. Snaží se však nesklouznout na tu špatnou stranu, balancovat.

384-side.webp

Josef Jíra

Josef Jíra
Nádraží, 1968
Olejomalba, plátno
57 × 67 cm

Dílo malíře a grafika Josefa Jíry, který patří mezi výrazné osobnosti české výtvarné scény druhé poloviny 20. století. Východiskem Jírovy polytematické tvorby jsou realistické náměty; rodný kraj a místa spojená s dětstvím i současným životem, žánrové výjevy z každodenního života, ale také křesťanská mystika a její symbolika (Křížová cesta, 1974–1976).

Více

Ve figurálních motivech bývají zobrazeny postavy bez konkrétní podoby; zkratkovitou, zjednodušenou formou, často redukované pouze na obrysovou konturu. Osobitý malířský rukopis Josefa Jíry nepodléhá vlivům aktuálních výtvarných proudů a tendencí, zůstává neměnnou konstantou umělcovy tvorby.

Josef Jíra byl člověk složité povahy, plný vnitřních i vnějších konfliktů, což se odráží v jeho pastózních, expresivně vyjádřených malbách, budících dojem úzkosti a utrpení, jež mají poukazovat na hrozbu moderní civilizace. Podobným varováním má být také symbol otevřeného oka (žluté oko v případě Nádraží). Variabilita a polytematičnost jeho díla souvisí s dalším rysem umělcovy povahy, kterým byl, podle Jiřího Šetlíka, sklon k politickému oportunismu. Díky němu byl schopen vycházet s předními představiteli KSČ i porevolučními lídry, a netajil se tím, že důležitější než názorová pevnost je komerční stránka výtvarného umění.
Jeho tvorba je spojena s krajem v okolí Turnova, kde v šedesátých letech zřídil galerii v Boučkově statku v obci Malá Skála.* Galerie, která nese jméno Josefa Jíry, dnes spravuje sbírku prací více než 120 českých umělců 20. století a konají se zde příležitostné výstavy soudobé tvorby.

*V době normalizace, paralelně s poklesem oficiální umělecké tvorby upadal také výstavní program v Praze a velkých kulturních centrech, jež sloužily převážně k přehlídkám oficiálního prorežimního umění, které byly jen občas vystřídány výstavami umělců z nastupující generace. Izolovaná vrstva výtvarníků soustředila svou tvorbu na práci v ateliérech, kde se rovněž konala neoficiální setkání. Dalšími místy vzájemných konfrontací byly byty a domy, k nimž patřila také vila Jiřího Šetlíka, který byl po roce 1970 zbaven všech funkcí a pohyboval se na neoficiální umělecké scéně. V osmdesátých letech se začala alternativní kultura prosazovat ve výstavních prostorách společenských domů na okrajích měst a v oblastních galeriích. Konfrontace výtvarné tvorby umělců se neomezila pouze na výstavní prostory galerií a kulturních středisek, přibývaly performance v přírodě a také vzájemná setkávání umělců na chalupách nebo dvorcích domů. K těm nejvýznamnějším patří neoficiální jednodenní akce, uskutečněná v září roku 1981 ve mlýně výtvarníka Bedřicha Dlouhého v Netvořicích na Benešovsku, která vzešla z iniciativy Bedřicha Dlouhého, Huga Demartiniho a Theodora Pištěka.

383-side.webp

Stanislav Diviš

Stanislav Diviš
bez názvu (z cyklu Květy z ráje), 2004
75 × 60 cm

Český malíř* Stanislav Diviš (1953) studoval v letech 1982–1985 na Akademii výtvarných umění v Praze obor restaurování (R. Ondráček, J. Toroň).** Od roku 1984 až 1987 pořádal společně s Jiřím Davidem celkem šest neoficiálních výstav Konfrontace. Pro Stanislava Diviše a další studenty byly tehdy jedinou možností, jak mohli svobodně prezentovat svou tvorbu.

Více

V roce 1985 byl Diviš kvůli politické situaci a několika režimním pedagogů nucen ukončit své studium. V roce 1987 se stal jedním ze zakládajících členů umělecké skupiny Tvrdohlaví, mezi jejíž další členy patřil dále Jiří David, Petr Nikl, Jaroslav Róna, František Skála nebo Čestmír Suška. Mezi lety 1996–1997 pracoval jako asistent v ateliéru vizuální komunikace na AVU v Praze a v letech 2003–2010 pak jako vedoucí ateliéru malby na VŠUP v Praze.

Stanislav Diviš pracuje téměř výhradně v rozsáhlých cyklech, u nichž udržuje jak formální, tak výrazovou jednotu, a kontinuálně na ně navazuje. Obraz, který se nachází v naší sbírce, pochází z cyklu Květy ráje. Autor se v něm inspiroval uměním vitráží z francouzských gotických katedrál, především katedrálou Notre Dame v Charters. Diviš si u vitráží všímá specifické barevnosti skel a světla, které jimi prochází, především pak ale drobných detailů v pozadí. Při jejich důkladném studiu odkrývá stylizovaný svět rostlin a stromů.

* Kromě výtvarného umění se věnuje také hudbě. V roce 1982 založil společně s Robertem Nebřenským a Martinem Chourou hudební skupinu Krásné nové stroje. Jejím frontmanem je dodnes. Poslechněte si záznam z živého koncertu v Českém rozhlase → ZDE

** Před nástupem na AVU se vyučil v oboru elektromontér. Mezi léty 1975–1982 vystřídal řadu především dělnických zaměstnání.

382-side.webp

Karel Vaca

Karel Vaca
Verdikt, 1976
42 × 30 cm

Karel Vaca je významný český malíř, grafik, ilustrátor a scénický výtvarník (1919–1989).
V letech 1937–1938 studoval na Rotterově škole reklamní grafiky v Praze. V letech 1945–1950 navštěvoval Ateliér propagační a užité grafiky profesora Emila Filly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Více

Od šedesátých let se Karel Vaca soustavně věnoval malířské činnosti a bytostně malířské založení se prolíná celou jeho tvorbou. Za svého života realizoval 70 scénických výprav spolu s kostýmy, vytvořil 130 ilustračních souborů a knižních obálek a ještě výrazněji zasáhl do oblasti plakátového umění. Navrhoval divadelní, výstavní a především filmové plakáty. Od roku 1958 začal spolupracovat s Ústřední půjčovnou filmu Praha, která v té době zajišťovala veškero reklamu k filmům a filmy také distribuovala a promítala. Mezi lety 1958–1988 pro ni navrhl přes 280 filmových plakátů. Karel Vaca se díky svým originálním návrhům stal jedním z předních českých afišistů, což dokládají také významné české i mezinárodní ceny, které mu byly uděleny.*

V pojednání „O filmovém plakátu“ Karel Vaca jejich tvorbu shrnuje slovy: „Jak už jsem uvedl, jsou plakáty dobré a špatné. Špatných si většinou nikdo nevšimne, ty dobré provokují, dráždí, a tím nutí k zamyšlení. Nezlobme se na ně, když na nás pokřikují drze a berou na sebe bizarní podobu, činí tak jen proto, aby nás oslovily a nežily nadarmo. Vždyť jejich život je tak krátký na plakátovacích plochách, i když se někdy podaří, že si je pamatujeme po celý život. To jsou ty, které svou funkci dokonale splnily.“

Karel Vaca ve svých plakátech nepředkládal samotný děj filmu, ale především jeho výslednou emoci. Při jejich tvorbě uplatňoval především techniku koláže s poetickými a ironizujícími prvky a výraznou barevnost. Vedle koláže pracoval také s fotomontáží, v níž kombinoval různé filmové záběry. Filmový záběr použil rovněž na plakátu Verdikt, v němž využil obrazu lidské tváře a jejího psychologického účinku na pozorovatele.

*Stříbrná medaile na MFF v Karlových Varech z roku 1964 za plakáty Sladký život a Obžalovaný, roku 1977 Zvláštní cena The Hollywood Reporter za plakát k bulharskému filmu Bílá odysea, 1980 Grand prix na MMF v Chicagu za Závod o velkou cenu, roku 1982 třetí cena The Hollywood Reporter za plakát k československému dětskému filmu Neříkej mi majore! a mnoho dalších.

381-side.webp

Sylva Lacinová

Sylva Lacinová
Studie postavy, 1947
v. 37 cm
odlitek, sádra

Realizace od brněnské sochařky Sylvy Lacinové pro veřejný prostor a architekturu jsou k vidění v mnoha moravských a českých městech.* Po studiích u Vincence Makovského ve Zlíně začala studovat v ateliéru Karla Pokorného na pražské Akademii výtvarných umění. V počátcích tvorby patřily k jejím pracím převážně portrétní pamětní desky, u kterých vycházela ze svého realistického školení právě u Makovského a Pokorného.

Více

Souvislost s tvorbou Karla Pokorného lze nalézt, kromě rozměrných skulptur, také v komorních plastikách se sociální tématikou obsaženou v námětech rodiny a mateřství, v nichž se uplatňuje její modelační cit.
Jiří Šetlík považuje Sylvu Lacinovou za jednu z nejlepších studentek Karla Pokorného** a cení si její sochařské práce a poctivosti, se kterou k umělecké tvorbě přistupovala. S Lacinovou se také setkával v ateliéru Věry a Vladimíra Janouškových, s nimiž se přátelila a navštěvovala je při svých cestách do Prahy, a jejichž tvorba pro ni byla, především v jejích závěrečných kompozicích, velmi inspirativní.

Komorní monochromně zbarvená Studie byla předlohou pro jed¬nu z postav monumentální kompozice Ženy po koupeli z roku 1960, jež se nachází v Brně v parku na Náměstí 28. října. Jedná se o kuželovité trojsoší s mnohopohledovým uspořádáním. Společným prvkem Studie a výsledné realizace je pojetí prostřední ženské postavy stojící v elegantním kontrapostu, rozcházející se ve znázornění lehce splývavé drapérie a v proporcích ručníku, kterým si dívka vysouší vlasy.

*Vytvořila přes šedesát monumentálních sochařských realizací, které se dodnes nacházejí ve veřejném prostoru Brna a mnoha dalších moravských měst. Především z tvůrčího období po uvolnění v šedesátých letech, kdy se výtvarné umění stalo povinnou součástí investičního plánu staveb, šlo ruku v ruce s většími možnostmi architektů při výběru umělců.
** Sochař Karel Pokorný působil od roku 1945 jako profesor na pražské Akademii výtvarných umění, kde vedl ateliér modelování až do roku 1962, z něhož za tuto dobu vyšlo 79 sochařů a restaurátorů.

380-side.webp

Jan Smetana

Jan Smetana
Legenda I., 1980
Olejomalba, plátno
74 × 54 cm

Smetanova raná tvorba je spojena se Skupinou 42, zaměřenou na zobrazení městského koloritu, periferie a náměty průmyslové civilizace. Postupem doby se jeho zájem přenesl na krajinu, a po období jejího realistického ztvárnění přešel k zobrazení smyslově vnímané volné krajiny, zahrady nebo městské periferie, přetvořené v umělcově mysli v řádu abstraktního myšlení.*

Více

Obraz Legenda I. vznikl osmdesátých letech, kdy Smetana vytváří cyklus legend, ztvárněných na pomezí abstraktního a figurativního tvarosloví, v nichž kombinuje barevné plochy s otiskem barvy nanesené na textilní látku. Oproti abstraktním krajinomalbám ze druhé poloviny sedmdesátých let barvy získávají obrazy na sytosti, celkový dojem je projasněnější. Kresebná černá linka jasně odděluje barevné struktury, uzavřené prostorové tvary vymezené konturami vystupují ze světle modrého pozadí a celkově budí dojem trojrozměrného objektu.
Někteří umělci, z existenčních nebo názorově blízkých důvodů, podstatu své tvorby změnili v souladu s komunistickým režimem a jeho estetickými zásadami. U někoho se jednalo o celoživotní změnu, jiní se po různě dlouhé době opět vrátili ke své původní tvorbě nebo se odklonili jiným směrem. Jan Smetana, malíř, jehož kvalita uměleckého díla je nesporná, se podle Jiřího Šetlíka krátkodobě přiklonil k prorežimní tvorbě z důvodu otřesného zážitku z koncentračního tábora v době studií. Tato zkušenost ho přinutila chovat se velmi opatrně k poměrům, ve kterých žil. Jednalo se však o nedlouhé období. Jeho osobní kvality a morální zásady se později projevily, když se stal profesorem na pražské Akademii výtvarných umění, kde byl velkým vzorem pro své studenty, kterým uměl předat mnoho ze svých výtvarných zkušeností.

*Umělecká tvorba Jana Smetany je ovlivněna hudbou a poezií. Výtvarný svět ale celý život pečlivě odděloval od vnějších projevů jeho chování. Zachovával si od ostatních odstup, pro který si od svých kamarádů ze Skupiny 42 vysloužil přezdívku „zloděj mrazu“. Podle Jiřího Šetlíka právě tato dvojmost intelektualismu a senzibility, rozumovosti a smyslovosti prostupuje celou jeho tvorbou i životem.

379-side.webp

Josef Vyleťal

Josef Vyleťal
Let mrtvého vtáka,1975
40 × 30 cm
filmový plakát

Filmový plakát od Josefa Vyleťala (1940–1989), českého malíře, grafika, kreslíře, filmového a divadelního výtvarníka*.
V roce 1957 nastoupil Vyleťal na studium na tehdejší Slovenskou vysokou školu technickou na fakultu architektury. Po třech letech přestoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do ateliéru k profesoru Adolfu Hoffmeistrovi. Rok po nástupu ze školy však odešel. Zpočátku dělal scénografii v divadle Na zábradlí, poté se začal živit užitou grafikou i volnou tvorbou.

Více

Vytvořil celkem 124 filmových plakátů**. Převažuje v nich surrealistické pojetí, do nějž se promítá autorova fantazie. Využívá v nich prvků hororu, napětí a nečekaných vizuálních spojení. Často kombinoval malbu s koláží. Tak pracoval také u filmového plakátu Let mrtvého ptáka (Let mrtvého vtáka) z roku 1975, který se nachází v naší sbírce grafického designu.

„Převleky jsou symboly uvězněné duše. Tisíce převleků, zástěrek, přehozů a závěsů. A nakonec člověk nahý, jako převlek sebe sama. Tvář s mnohovýznamným úsměvem masky. Ďábel s lidskou tváří a člověk s tváří ďábla. Fenomén masky je principem tváří apokalyptických jezdců,“ říkal Josefa Vyleťala k jeho cyklu obrazů Apokalypsa z roku 1976.

*Jako filmový výtvarník spolupracoval s režiséry J. Němcem, F. Vláčilem, J. Herzem. Byl výtvarníkem projektu J. Herze „Panna a netvor“, pro který navrhl mimo jiné masku netvora, hlavu pokrytou peřím s obrovským zobákem a s orlími drápy. Za plakát k tomuto filmu byl oceněn Stříbrnou plaketou na Mezinárodním filmovém festivalu v Chicagu.

** V roce 1970 se oženil s akademickou malířkou Olgou Poláčkovou, která je známá rovněž díky filmovým plakátům. Její dílo jsme shrnuli v dřívější MUDovce. Během života, Vyleťal navázal přátelství s malířem Salvatorem Dali, nebo s dramatikem, Václavem Havlem.

378-side.webp

Věra Janoušková

Věra Janoušková
Hlava, 2006
31,5 × 25,5 cm
papír, koláž

Věra Janoušková* byla výraznou osobností na umělecké scéně druhé poloviny 20. století. Ve skupině UB 12 byla oblíbena jejími členy pro svou schopnost vytvářet mezi lidmi přátelskou atmosféru. Její znamenitý smysl pro humor se projevil také v tvorbě, ovlivněné hrou a volnými metaforami v dadaistickém duchu, se schopností přenést tuto hravost a svobodu také na diváka.

Více

Plastiky, nepopírající vliv naivismu a Gutfreundovy „nové věcnosti“, začala v šedesátých letech svařovat z netradičního materiálu, azbestu, a nepotřebných smaltovaných věcí nalezených na skládkách odpadků. Vytvářením nových celků vrací „odpadkům“ životaschopnost, jež v nových souvislostech získávají další smysl a představují jakousi syntézu ošklivosti a krásy. Přitahuje ji lesk a barevná zářivost smaltovaných věcí, jimž někdy zachovává původní barvu a jindy je přetírá pro ni charakteristickou červeno-modrou barvou.
Další rovinou tvorby Věry Janouškové jsou papírové koláže, které skládá do tvarů zvířat, figur a hlav. Opět s prvky hravosti přetváří a nalézá vlastnosti věcí, stojících mezi abstraktním a konkrétním vyjádřením, mezi realitou a představami. Její koláže jsou sochami transformovanými do dvojrozměrné podoby, dotvářené prvky kresby, umocňující soulad nebo naopak kontrast užitých barevných papírů.

S Vladimírem Janouškem, kterého jsme vám představili v jedné z MUDovek, se Věra Janoušková seznámila v sochařském ateliéru Josefa Wagnera na VŠUP. Sochařské ateliéry manželů Janouškových na Smíchově a později v Košířích se staly centry pražského uměleckého dění, kde se setkávali umělci nejrůznějších zaměření. Pod záštitou kurzů kreslení se zde mluvilo o absurditě socialistického realismu, o moderním umění i české meziválečné avantgardě.
Komponované hlavy, připomínající kultické idoly oproštěné od náboženského poslání, tvoří Věra Janoušková průběžně od osmdesátých let. Nabývají mnoha podob
s čitelnými emocemi a charakteristickými rysy; existují hlavy divoké, bojácné, smutné, elegantní, uhlazené, rozesmáté. Jsou vyjádřeny barevnými kontrasty nebo souladem barev a vzorů, od čistě abstraktního pojetí po zcela realistické zobrazení.
Hlavu z roku 2006 lze zařadit mezi hlavy uhlazené a elegantní. Je složena z uzavřených geometrických tvarů zemitých odstínů, určených černou kresebnou linkou, jenž vytváří harmonicky uspořádaný celek.

377-side.webp

Jiří John

Jiří John
Pobřeží, 1970
15,5 × 15,5 cm

Dílo Jiřího Johna* patří mezi výrazné umělecké individuality českého poválečného období. Byl zejména vynikajícím grafikem, mnoho prací vytvořil také v technice olejomalby. Vystihuje elementární podstatu vlastností věcí, v jeho případě především přírody, kterou se zabýval v období celé umělecké tvorby**.

Více

John nebyl krajinářem v typickém slova smyslu, nesnažil se o realistické zobrazení viděného, ani o opěvování rodné země a kraje prostřednictvím malby. Usiloval o znázornění přírody v její základní podobě převedené do jazyka poezie; za pomoci redukované barevné palety a s maximální výrazovou úsporností.
Také Johnovy grafiky a obrazy, střídmé a jednoduché ve zpracování i v barvě, intuitivně vystihují podstatné vlastnosti věcí. Jeho poetická tvorba navazuje na odkaz umělců jdoucích mimo hlavní proudy – Jana Zrzavého, Josefa Šímu a Václava Boštíka. V dobách normalizace se Johnův osobitý imaginativní přístup nesetkal s velkým pochopením, vymykal se hlavním proudům výtvarného umění a nezapadal do žádné škatulky, jež tato doba všeobecně formovala. Jiří John byl podle kolegů ze skupiny UB 12 mírný a klidný člověk, se schopností rozumět věcem intuitivně. Silná osobnost, kterou kolegové uznávali, stejně jako jeho uměleckou výjimečnost.

Grafika Pobřeží, kterou má MUD ve svých sbírkách, znázorňuje motiv, ke kterému se John během své tvorby několikrát vracel – moře a přímořskou krajinu. Zřetelnou linii mezi vodou a pobřežím určuje bohatost šrafury, vyjadřuje sílu a nespoutanost moře omezenou skalnatým útesem. Zrnitý efekt, pro Johna typický, je dán zadrháváním rytecké jehly o kovovou desku. Grafické listy, tvořené převážně technikou suché jehly, tiskne v tónech šedé.

*Jiří John se se svou ženou Andrienou Šimotovou poznal v době studií na Vysoké uměleckoprůmyslové škole, v ateliéru u Josefa Kaplického, po skončení druhé světové války. Po studiích si zařídili společný ateliér na Letné. Ve své práci se však navzájem neovlivňovali, každý si šel vlastní cestou výtvarného vyjádření. O Adrieně Šimotové si můžete přečíst v naší už vydané MUDovce.

**Na životní příběh Jiřího Johna se můžete podívat v dokumentu Petra Záruby z roku 2008 Ovoce samo padající.
O malíři a jeho tvorbě podávají ve filmu svědectví jeho bratr, jeho žena výtvarnice Adriena Šimotová, básník Jan Vladislav a kunsthistorik Jaromír Zemina.

376-side.webp

Jan Dvořák

Jan Dvořák
Karlovy Vary, nedatováno
32 × 50 cm
kombinovaná technika na papíře

Podíváme se opět k nám do Benešova na dílo známého benešovského* malíře Jana Dvořáka.
Narodil se v Táboře a mládí prožil v Mladé Vožici. Vzpomínky na jihočeskou krajinu se velmi výrazně promítají do celé jeho tvorby.

Více

Umění se věnoval od mládí, vystudoval výtvarnou výchovu** a estetiku na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Dlouhodobě je také členem mnoha uměleckých sdružení, včetně mezinárodního Kolegia 90.

Nejčastějším motivem jeho tvorby jsou právě malebné jihočeské vesničky, obklopené pestrobarevnými poli. Zjednodušováním tohoto motivu se často dostává až do expresivních poloh s výraznou barevností a rychlými tahy štětce. To se pak projevuje ještě výrazněji na obrazech zachycujících přírodu českých hor. Zatímco vesnice jsou v Dvořákových dílech stále ještě srovnané a pravidelné, v přírodě se mnohem více zabývá místy, která jsou až na pomezí divočiny a pralesa. Tato dvě stěžejní témata pak doplňují obrazy a skicy z mnoha cest, které Jan Dvořák během svého života podnikl.
Síla Dvořákova díla je ve schopnosti zachytit krásu krajiny bez ohledu na to, zda se jedná o monumentální scenérii hor nebo výhled ze dvora vesnického domu. Umožňuje tak divákovi se na chvíli zastavit a uvědomit si, že jakákoli krajina může být krásná a výjimečná.

*V Benešově založil v roce 1990 s manželkou Ludmilou Galerii Karlov. Návštěvníci v ní mohou vidět nejen autorova díla, ale i díla dalších regionálních umělců. Galerie se zaměřuje hlavně na keramiku a drobnější práce na papíře.

**Celý život se věnoval výuce výtvarného oboru na Lidové škole umění a později na Základní umělecké škole.

375-side.webp

Petr Nikl

Petr Nikl
Nohy
1991
olej na plátně
v.140 cm, s.99 cm

Přístup Petra Nikla k umění se vymyká veškerým kategoriím. Je malířem, grafikem, fotografem, divadelníkem, loutkařem, spisovatelem i ilustrátorem. Petr Nikl je zkrátka umělcem, který se na svět dívá zvědavýma očima dítěte.

Více

Pro Niklovy umělecké počátky je stěžejní skupina Tvrdohlaví. Její jednotliví členové se potkávali od roku 1984 na výstavách Konfrontace. Ty byly často jedinou příležitostí, jak vystavit umění, které neodpovídalo oficiální doktríně. Jak název napovídá, ve skupině Tvrdohlaví se setkali opravdové osobnosti českého výtvarného umění, které se nechtěly nechat svazovat danými škatulkami, jako třeba František Skála*, Jiří David, Čestmír Suška nebo Jaroslav Róna. Jejich výstavy v roce 1987 a 1989 byly hlavně happeningem svobodného umění. Kromě klasických obrazů a soch zde probíhaly performance, divadelní představení a další. Přestože se stala skupina ve svobodném státě velmi populární, nebo možná právě pro to, ukončila svou činnost již v roce 1991. Její činnost byla ještě několikrát obnovena, většinou ale pouze pro účely konkrétní výstavy.
Obraz, který vám v dnešní MUDovce představujeme, patří právě do počátku 90. let a vykresluje, jakým způsobem Nikl k malbě v té době přistupoval. Během studia ovládl techniku malby starých mistrů, kterou ale obohatil o vtip a hravost. Pozadí obrazu je tak podobně jako u starých děl laděno do monotónní neutrální barvy, což je pro Niklovy obrazy typické. Hlavní předmět obrazu – noha – se ale divákovi zdá jako nedostatečný, chybí mu tělo, či aspoň další končetiny. Klíčem k celému obrazu se pak stává drobná plyšová hračka, která prochází obrazem v místě chodidla.
Období, které začalo výstavami Konfrontace a pokračovalo skupinou Tvrdohlaví, bylo symbolicky ukončeno v roce 1995, kdy Petr Nikl obdržel Cenu Jindřicha Chalupeckého.
Velkou změnou prošla tvorba Petra Nikla po roce 2000, kdy začal propojovat všechny své umělecké role dohromady. Jeho výstavy přestaly být přehlídkou umění, ale staly se interaktivním herním prostorem, kde mohl návštěvník objevovat nejen Niklovu představivost a vynalézavost, ale také svoji vlastní dětskou zvídavost**. Nikl pro tyto druhy výstav vytváří prototypy nejrůznějších strojů, které si hrají se světlem či zvukem. Divák se na nich z pasivního pozorovatele stává aktivním tvůrcem výstavy. Ta zároveň nikdy není stejná a neustále se proměňuje na základě interakce ostatních. Jeden z prvních takovýchto projektů byl Orbis Pictus, který moli návštěvníci vidět na několika místech, mimo jiné v bývalé bubenečské čističce vod.
Proslavil se také jako autor knih, které sám napsal i ilustroval. Jeho knihy se vyznačují inovativní prací s jazykem, kdy často vymýšlí nová zvukomalebná slova, jako je třeba název knihy Jělěňovití. Jeho knihy se často zařazují jako dětské, což je značně nedostačující kategorie. Stejnou radost z nich mohou mít i dospělí, pokud jsou ochotni přistoupit na nabízenou hru.

Tvorba Petra Nikla je unikátní nejen v rámci českého umění. Jeho návraty do dětství ale nejsou útěkem od reality. Ale je způsobem jakým se dá překročit navyklý přístup ke světu a nahlédnout ho znovu a snad i trochu lépe.

*Ihned po Sametové revoluci vytvořil s ostatními členy František Skála návrh korunovačních klenotů pro Václava Havla.

**Niklova maminka byla Libuše Niklová, autorka ikonických dětských hraček, kterou jsme vám již v MUDovce představili. Na dětství a vyrůstání v umělecké rodině Petr Nikl ve své tvorbě často odkazuje.

374-side.webp

Václav Rabas

Václav Rabas (1885–1954)
PF 1944 (Cesta do Egypta)
1943, suchá jehla na papíře

Tvroba Václava Rabase je neodmyslitelně spjata s českou krajinou. Rabas patřil ke generaci umělců, která byla okouzlena kubismem a expresionismem a hledala nové umělecké vyjádření. Václav Rabas* se ale vždy držel svého osobitého stylu a z moderních proudů si pečlivě vybíral jednotlivé prvky, které do své tvorby zakomponoval.

Více

Nejkrásnější jsou jeho olejomalby krajiny středních a západních Čech, kde prožil celý svůj život. Ke svým obrazům byl velmi kritický a v případě nespokojenosti obrazy několikrát přemalovával.
Celý jeho umělecký život byl spjatý s Uměleckou Besedou, prvním českým uměleckým spolkem, který byl založen již v roce 1863. Rabas byl jejím členem od roku 1909, později se stal předsedou výtvarného odboru a nakonec i starostou celé Umělecké besedy.
Zasadil se tak mimo jiné o kvalitní reprezentaci českého umění na zahraničních výstavách.
V roce 1944 získal titul čestného člena Umělecké besedy a v roce 1945 získal jako jeden z prvních titul Národní umělec**.
Kromě krajiny se v jeho tvorbě objevuje často i zátiší. Obzvláště pak v jeho grafických listech se mnohem častěji objevují figurální motivy. K těm patří i PF 1944, které je v naší sbírce.

*Patřil ke skupině intelektuálů – pátečníků, kteří se scházeli každý pátek na zahradě u bratří Čapků. Celý život prožil v Krušovicích, kde vlastnil malé hospodářství.

**Koukněte na komentovanou prohlídku výstavy Sedm kapitol životního příběhu malíře Václava Rabase, která byla natočena v den 130. výročí narození Václava Rabase.

373-side.webp

Bohdan Holomíček

Bohdan Holomíček
Už ho prodal a byl moc rád
21 × 30 cm

Holomíček pochází z ukrajinské Volyně, už ve čtyřech letech v roce 1947 se ale s rodinou přestěhovali do Krkonoš. Fotografovat začal už jako malý, kdy dostal k Vánocům první fotoaparát a od té doby nepřestal.* Nevystudoval žádnou uměleckou školu, vyučil se elektrikářem, výhradně se fotografováním živí od 90. let.

Více

Svou první výstavu měl již na počátku let 70. Jeho fotografie jsou jako deníkové záznamy, autentické a bezprostřední. A to ať už na nich zachytil své přátele, kolemjdoucí či bývalého prezidenta Václava Havla. Skrze svůj fotoaparát, který má vždy při sobě, vypráví nekonečný příběh. Podává subjektivní záznam nedávné české historie či všední reality. Ročně tak pořídí i přes tisíc snímků.
Podobně jako jiní dokumentaristé (Hochová, Štreit) občas nechává fotografii ohraničenou černým rámečkem. Do zbývajícího bílého místa na papír pak vepisuje popisky. Jedná se o krátké poznámky o místě, lidech na snímku či komentář vysvětlující zachycenou událost, třeba jako u naší fotografie Už ho prodal a byl moc rád.
Upřímný výraz neznámého fotografovaného má prosté sdělení. Jak sám říká – nikoho nepřepadává, potřebuje s lidmi, které potkává a fotí, být v kontaktu. Někdy jim pak i snímek věnuje. Přesný rok vzniku fotky vyvolané z kinofilmu není znám. K digitální technologii Holomíček přešel po roce 2003.

*Sám Bohdan Holomíček o sobě tvrdí, že fotí pořád stejně, že se s tím už narodil. Dostal to jako dar od pánaboha, takže plní jen úkoly, které mu zadal. „Dělat lidem radost a podělit se s nimi o to, co vidím“, říkával Holomíček.

367-side.webp

Josef Hůrka

Mnozí z Vás ji určitě poznali, někteří ji máte doma. Dnes Vám představíme ikonickou stolní lampu Napako 1918. Ta se vyráběla od roku 1950. Je celokovová a najdete ji v červenobílé kombinaci.
Josef Hůrka, její autor, vytvořil řady bytových svítidel pro sériovou výrobu, která se ve výrobník družstvu Napaku* stala těmi nejoblíbenějšími. Několik z nich se nachází také v naší sbírce.

Více

Josef Hůrka studoval na Střední výtvarné škole v Praze na Vinohradech. Po jejím absolvování v roce 1938 následovalo 6 let v koncentračním táboře. Od konce 40. let začal pracovat jako návrhář ve výrobním družstvu Napako v Praze-Michli. S Napakem je také jeho jméno nejčastěji spojováno. Zpočátku navrhoval elektrospotřebiče, později se zaměřil na osvětlovací tělesa. Svým střízlivým tvarovým pojetím, které vycházelo z funkcionalismu 30. let, ovlivňoval dlouhá léta výrobu v Napaku. Kladl u nich důraz jak na osobitý design, tak na jejich funkčnost. Počátkek 80. let odešel do důchodu, externě však svítidla vytvářel až do roku 1992. Navrhl desítky pracovních, stolních, nástěnných a nástropních lamp**, jimiž výrazně ovlivnil bytovou kulturu v ČSR.

*Kromě Napaka spolupracoval také například na smaltovém nádobí pro Sfinx České Budějovice nebo na litinovém nádobí pro Normu Frýdlant.

**Jedna z jím navržených lamp pro družstvo Drupol se dostala do výběru Czech 100 design Icons. Podívejte se která.

366-side.webp

Alena Vernerová

Alena Vernerová je benešovskou rodačkou a prožila zde celý život. Po maturitě na gymnáziu nastoupila do Státní banky československé, kde nejprve v Benešově a později v Praze pracovala celých čtyřicet let. Absolvovala večerní školu ekonomiky a studovala v jazykové škole angličtinu, francouzštinu a španělštinu.

Více

Celý svůj život se aktivně věnuje malování**, ke kterému ji inspirovalo už v dětství malování jejího tatínka. Souběžně s prací v bance navštěvovala Lidovou konzervatoř okresního střediska, později konzervatoř Krajského střediska v Praze, kde kromě studia kresby a malby absolvovala přednášky z dějin umění.
Mezi její učitele patřila mimo jiné také Marie Blabolilová nebo Jaroslav Vančát, jejichž tvorbu jste v MUD mohli vidět na předchozích výstavách. V průběhu čtyř let studia na konzervatoři a při pozdějším soukromém studiu malby navštívila mnoho ateliérů významných umělců. Měla také možnost setkat se s díly slavných mistrů v galeriích napříč celou Evropou – Řím, Vatikán, Drážďany Toledo, Madrid, Petrohrad, Paříž a mnoho dalších. Kromě toho se každoročně účastnila výtvarných soustředění na mnoha místech naší republiky i v zahraničí.
Tvorba Aleny Vernerové se vyznačuje realistickým ztvárněním okolní krajiny Benešova, které zachycovala přímo v plenéru.*** Kromě krajiny maluje zátiší. V nich dominují zejména obrazy květin. Nesleduje jen podobnost a nápodobu, ale usiluje o výtvarné vidění krásy, která hledá a objevuje estetickou harmonii vztahů mezi tvary a barvami a hmotou. Tvorba Aleny Vernerové je zastoupena v mnoha evropských a českých galeriích.

*Během výstavy se bude i křtít a to monografie Aleny Vernerové. Více informací o Vernisáž / Alena Vernerová / Ohlédnutí najdete zde v odkaze události.

**Svou tvorbu často spojuje s klasickou hudbou, nejraději má Mozartovy a Vivaldiho skladby.

*** "Remízky, lesíky, vodní plochy mizí z naší krajiny. Podržím je proto ve svém obrázku, aby divákovi připomínaly líbeznost naší země,“ říká Alena Vernerová.

365-side.webp

Vincenc Beneš

Po Vyšehradem, nedatováno
36 × 53 cm

Vincence Beneše (1883–1979) umělec, který zažil Rakousko-Uhersko, obě světové války, zrod Československa, nástup komunismu i Pražské jaro. Jeho tvorba zůstávala i tak vždy optimistická, zalitá letním sluncem a plná obdivu ke kráse naší země. I proto byla jeho díla oblíbená v kterékoli době.

Více

V mládí byl Beneš členem progresivní skupiny Osma, která volala po moderním umění bez národnostního rozlišování. Beneš se stejně jako Kubišta* nebo Filla zabýval až do 1. světové války kubismem a hledal nová moderní východiska výtvarného umění. Během války se ale postupně vracel ke krajinomalbě a postupně hledal svůj vlastní osobitý výraz. Díky svěží barevnosti, radostnému vyznění a známým českým scenériím se stala jeho díla oblíbená nejen u odborníků po druhé světové válce.
Jakýmsi vrcholem pak bylo vytvoření sedmi velkoformátových obrazů pro foyer Národního divadla**. Vincenc Beneš ale žil a tvořil téměř dalších 20 let. Kvalita jeho produkce byla značně proměnlivá a v některých momentech podmíněná kvantitou. Obecně lze ale říci, že se jedná o jednoho z posledních klasických krajinářů v českém výtvarném umění.

*V Hradci Králové chodil na stejné gymnázium jako Bohumil Kubišta a během studia spolu bydleli.

**Grafika, kterou máme ve sbírce MUD, je právě ze souboru skic pro obrazy ve foyer Národního divadla. Soubor obrazů zachycoval lokality významné pro českou historii, ze kterých pocházely základní kameny pro stavbu Národního divadla. Vyšehrad, vyobrazen na naší grafice, patří k nejzdařilejším dílům z celého souboru. Vincenc Beneš v něm zvládl propojit svoji lyričnost s monumentálním formátem veduty.
Na živo jste grafiku mohli vidět před rokem v rámci naší výstavy Krajinow.

325-side.webp

Čestmír Suška

Koule s čtverečky
v: 75 cm

Na dvorku MUD ve sbírce plastiky 2. pol. 20. stol. můžete najít i dílo od významného českého umělce Čestmíra Sušky. Pracuje s rozličnými materiály, v poslední době s ocelí, ale také dřevem, sklem, kamenem, bronzem a hlínou. S každým pracuje zvlášť, kombinuje je jen výjimečně. Zpracovává převážně předměty, které již něco pamatují. Nejčastěji takto zpracovává staré cisterny či roury. Tak je tomu i u Koule s čtverečky ze sbírky MUD. Při práci se dřevem většinou využíval celé kmeny, které přetvářel na umělecká díla.

Více

Sám autor píše: „…rád pracuji s hotovým tvarem, který buď vyrostl nebo jej někdo navrhl tak, aby fungoval, aniž by při tom myslel na krásu.“
Suška vystudoval v roce 1973 nejprve Střední odbornou školu výtvarnou na Hollarově náměstí v Praze a následně v letech 1974–1980 sochařství na AVU v ateliéru profesora Jiřího Bradáčka. V roce 1981 organizoval výstavu Sochy a objekty na Malostranských dvorcích. Podílel se také na činnosti Výtvarného divadla Kolotoč a na filmu Tomáše Vorla Pražská pětka (1988). V letech 1987–1991 byl členem volného uměleckého sdružení Tvrdohlaví, mezi jehož členy patřil mimo jiné také Jiří David, Petr Nikl, Jaroslav Róna nebo František Skála. V roce 2000 založil občanské sdružení Bubec* a v roce 2015 s manželkou Nadaci Suška-Shameti na podporu výtvarného umění. V roce 2017 založil festival m3/Umění v prostoru (do dneška působí jako umělecký ředitel festivalu), který se koná každoročně v Praze. Sezóna 2020 začala minulý týden.

*Čestmír Suška tvoří v ateliéru – v kovové hale na okraji Prahy, v industriální části obce Řeporyje. Ta je sídlem také občansko prospěšné společnosti Bubec vzniklé z umělcovy iniciativy. Funguje jako multifunkční ateliér, jsou zde pořádány umělecké workshopy a konfrontační výstavy pod názvem Art Safari. Příští ART SAFARI 35: Hydrant je už 27.–28. června.

→ → → Více informací o festivalu a vystavených sochách ZDE

324-side.webp

Ernst Losifovič Neizvěstnyj

bez názvu, 50. léta 20. století
odlitek, sádra
11 × 26 cm

Představujeme vám plastiku od světoznámého sochaře Ernsta Neizvestnyho, který patřil mezi vůdčí osobnosti moskevského undergroundu a jeho jméno je spojeno se skandálním vystoupením sovětského vůdce KSSS N. S. Chruščova na výstavě Nová realita v moskevské galerii Manéž v roce 1962.*

Více

Představitelé moskevského undergroundu zde vystavili svá díla převážně abstraktní inovativní tvorby, jejichž pojetí se neslučovalo s normami socialistického realismu. Tehdejší vůdce Komunistické strany Sovětského svazu při své návštěvě výtvarníky a jejich díla hrubě urážel a výstava byla zakázána. V souvislosti s tvrdou kritikou vystavených děl vedl Neizvestnyj s Chruščovem vyhrocený dialog o svobodě vyjadřování, jehož význam se z výtvarného umění přenesl do širší roviny reflektující společenské dění. Velká část představitelů moskevského undergroundu emigrovala a usadila se v Paříži nebo ve Spojených státech. I přes značná omezení svobodné tvorby v Sovětském svazu se umělec po dlouhá léta bránil emigraci, nakonec však v roce 1976 odešel do Švýcarska a poté do Spojených států.
Ernst Neizvestnyj** je autorem mnoha monumentálních skulptur vyznačujících se prvky kubismu, převedených do symbolistické roviny, charakteristických deformací po¬stav a užitím nadsázky, pomocí níž přetváří viděnou realitu. Mnohopohledové plastiky jsou inspirovány díly Pabla Pisassa a Henryho Moora. Námětem jeho prací jsou profánní i sakrální témata, velmi často pracuje s motivem Ukřižovaného.

*Po deseti letech od incidentu vytvořil na žádost rodiny někdejší¬ho politického lídra náhrobek složený z bílého mramoru a černé žuly, jenž má charakterizovat Chruščovovu rozporuplnou osobnost.

**V průběhu šedesátých let pořádal reformovaný Svaz československých výtvarných umělců a později Český fond výtvarného umění studijní pobyty výtvarníků a teoretiků umění v Sovětském svazu. Část umělců a především teoretika Jindřicha Chalupeckého zaujala právě soudobá tvorba sovětského undergroundu.

323-side.webp

Jakub Berdych Karpelis

MayDay, 2006
6,5 × 16 cm
svíčka, vosk

Jakub Berdych Karpelis a jeho svíčka MayDay, kterou navrhl v roce 2005 pod značkou Qubus. Svým tvarem vychází ze staré známé retro baterky.
Jakub Berdych Karpelis je český designér. Vystudoval v letech 1986–1990 Střední průmyslovou školu keramickou a sochařskou v Hořicích se zaměřením na kamenosochařství.

Více

Odtud později přešel k designu. Věnuje se především konceptuální tvorbě v tradičních českých materiálech jako je sklo a porcelán. V roce 2002 založil společně s Maximem Velčovským studium Qubus, pod kterou tvoří své produkty. Práce Jakuba Berdycha se nacházejí nejen v českých, ale i světově proslulých galeriích a sbírkách, jako je Moss Gallery New York nebo Mint Gallery London. Kromě toho se zabývá také realizacemi v oblasti interiéru, architektury a volného umění. Mezi ty nejznámější patří přestavba interiéru kostela sv. Bartoloměje v Chodovicích.

*Práce Jakuba Berdych a dalších umělců tvořících pod značkou Qubus najdete také v galerii DOX, kde vedou obchod DOX BY QUBUS.

322-side.webp

Ota Šik

Ohně, 1978
50 × 35 cm
olejomalba, plátno

Obraz Ohně, který namaloval v roce 1978 politik, ekonom a malíř Ota Šik, jehož jméno je spojeno především s ekonomickou reformou a dobou Pražského jara. Výtvarné umění znamenalo pro Otu Šika po dlouhá desetiletí pouze nesplněné ambice z mládí, kdy před válkou, ještě jako gymnazijní student, navštěvoval kurzy malby a kresby na pražské Uměleckoprůmys­lové škole.

Více

V době okupace byl však zatčen a uvězněn v koncentračním táboře v Mauthausenu a tato zkušenost ovlivnila jeho orientaci na politiku a ekonomiku. Jako mnozí z příslušníků své generace se chtěl, jako člen KSČ, podílet na výstavbě spravedlivého společenského řádu. Brzy po studiích se stal vysokoškolským profesorem a později ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV. Ten byl v této době zcela mimořádně demokraticky vedeným pracovištěm, kde měli pracovníci možnost studovat světovou ekonomickou literaturu a také jezdit na studijní pobyty na Západ.
Postupem času Ota Šik shledal, že mezi slovy a činy stranického aparátu je nesoulad a stále častěji se dostával do konfliktu s dogmatiky ve vedení strany a státu. Přesto byl pověřen sestavením komise, která měla vypracovat návrhy na československou hospodářskou reformu.
V dubnu 1968 byl jmenován místopředsedou vlády. Jeho názory, které se nebál vyslovit dosti hlasitě, se neslučovaly se stanovisky moskevských politiků, což vedlo k tomu, že se stal prvním členem československé vlády, který byl donucen k emigraci.
Ve Švýcarsku, nejprve v Basileji a poté St. Gallen, pokračoval v pedagogické činnosti a jako ekonom získal světové renomé. Návštěvy zahraničních muzeí a galerií u něho oživily zájem o výtvarné umění, což zapříčinilo návrat k umělecké tvorbě*. Během dalších desetiletí přešel Šik postupně od akvarelů k olejomalbě**, v níž se vyrovnává s polaritou mezi figurativní koncepcí a abstraktní formou nahodile vzniklých tvarů. Jeho malby často znázorňují skupiny lidí při různých činnostech, ve kterých zaznamenává pohyby těl a jejich vzájemnou interakci. Forma i obsah zůstává během let v umělecké tvorbě Oty Šika téměř neměnná, základním rysem jeho obrazů je romantický sklon ke vnímání skutečnosti.

*Práce Oty Šika velmi zaujaly historika umění Jiřího Šetlíka, který mu v roce 1994 připravil velkou retrospektivní výstavu v Karolinu.

**Druhá pražská retrospektivní výstava jeho děl v listopadu 1999 poskytla filmařům příležitost představit nevšední osud této výjimečné osobnosti. Tak v roce 2000 vychází dokument Ota Šik… malíř ze Sankt Gallenu režiséra Ladislava Daneše.

321-side.webp

Vladimír Janoušek

Studie k plastice Proces, 1984
34,5 × 34,5 cm
tuš, lavírování na papíře

Studie k plastice Proces, dílo od skvělého českého sochaře a malíře, zakládajícího člena skupiny UB 12 a manžela sochařky Věry Janouškové, Vladimíra Janouška. Podle Jiřího Šetlíka* byl velmi silnou autoritou a měl velké kouzlo osobnosti. Bytostný humanista, který věřil v člověka, uznával Masarykovy etické a demokratické principy.

Více

Sochařství vystudoval na Vysoké uměleckoprůmyslové škole u Josefa Wagnera. V ateliéru vytvářel sochy komorního charakteru a kresebné studie ke svým mobilům a variabilům, v nichž zkoumal zákonitosti rozfázovaného pohybu a koncepci tvaru ve vztahu k prostoru. Element pohybu je charakteristickým prvkem soch, které svařoval z kovových plátů a tyčoviny, někdy v kombinaci s dalšími materiály. Jeho velmi osobitý sochařský projev, jímž reprezentoval Československo na světových výstavách v Bruselu, v Montrealu a v Ósace, klade jeho tvorbu do evropského měřítka. Janouškovy humanistické ideály se v době normalizace střetly s tvrdou realitou režimu. Politiku pokládal za důležitý faktor společenského života a velmi silně prožíval okupaci vojsky Varšavské smlouvy.
Poté, co se jeho jméno se dostalo na „index nevyhovujících umělců“, byl vylučován z veřejných soutěží a měl omezenou možnost vystavování. Tuto skutečnost pociťoval jako osobní tragédii, v jejímž důsledku překonával zklamání a deprese zhoršující se bojem s vleklou nemocí. V tomto období se do popředí jeho tvorby dostávají motivy beznaděje, zmaru a násilí. Vytváří kresby a plastiky, v nichž zobrazuje marný zápas člověka s osudem, tak jako je tomu u studie k Janouškovu vrcholnému dílu Proces z roku 1984, jehož východiskem se stal stejnojmenný román Franze Kafky.
Sochařské ateliéry manželů Janouškových na Smíchově a později v Košířích** se staly centry pražského uměleckého dění, kde se setkávali umělci nejrůznějších zaměření. Pod záštitou kurzů kreslení se zde mluvilo o absurditě socialistického realismu, o moderním umění i české meziválečné avantgardě.

*Mezi Jiřím Šetlíkem a Vladimírem Janouškem probíhal celoživotní dialog – kritika a umělce. Pojilo je velmi silné přátelství. Část knihy Cesty po ateliérech, věnovanou Vladimíru Janouškovi končí Jiří Šetlík těmito slovy: „V díle trvá i jeho osobnost. Po příteli, jenž mi byl jedním z nejbližších, zbylo však prázdno: nezacelitelné, tísnivé, nedohledné.“

**V roce 2004 byla založena Nadace Vladimíra a Věry Janouškových, jež má zajišťovat správu jejich ateliéru Kotlářka i s jeho uměleckým obsahem. Byl vytvořen komplexní soupis díla obou sochařů a rozsáhlý archiv informací o jejich tvorbě a životě.
→ → → Více o Nadaci Věry a Vladimíra Janouškových ZDE

320-side.webp

Dagmar Hochová

Kopanice, 1964
37,5 × 26 cm

Dagmar Hochová, významná česká humanisticky orientovaná fotografka se narodila v roce 1926. Studovala Státní grafickou školu u Jaromíra Funkeho, ale kvůli válce musela studium přerušit. Dokončila ho až v roce 1946 a pokračovala jako jedna z prvních studentek na nově založené Filmové akademii múzických umění pod vedením Karla Plicky. Celý život spolupracovala s nakladatelstvím Albatros, přispívala ale i do dalších časopisů a novin.

Více

Vždy se zajímala o ty, kteří se nachází trochu mimo hlavní proud. Silné jsou její soubory z cest, na kterých se často věnovala starým lidem z venkova. Nejznámější jsou však její fotografie zachycující děti. Nejedná se o sentimentální vyobrazení idylického dětství z pohledu dospělého člověka, Dagmar Hochová se uměla dostat na stejnou úroveň s dětmi a zachytit jak jejich radost, tak trápení a zvědavost při poznávání světa. Výjevy z každodenního života dokázala zachytit s naléhavostí a sílou, jaký měl daný okamžik pro jeho aktéra. Zachycovala ale i společenské a politické události, vždy s důrazem na jednotlivce a bez zbytečné politické angažovanosti.

*Kromě lidí, spíše z okraje společnosti, na svých fotografiích zachytila i některé známé osobnosti. Mimo jiné i Bohuslava Reynka, jehož dílo jste také mohli v naší MUDovce vidět. Na fotografií sedí před svým domovem na Petrkově a loupe brambory.

→ → → Podívejte se na dokument o jejím životě a tvorbě

314-side.webp

Stanislav Lachman

žehlička ETA 211
konec 60. let 2. století

Vysavač Jupiter, mixér ETA Mira, vysoušeč vlasů ETA Diola. Pamatujete si tyto předměty z domova nebo je dokonce pořád ještě máte? Za všemi stojí designér Stanislav Lachman* (1921–2011), jehož průmyslové výrobky začaly pronikat do českých domácností od 50. let 20. století.
Stanislav Lachman nastoupil v roce 1952 do Výzkumného ústavu Kovotechny, konstrukčního a vývojového ústavu pro všechny národní podniky, zabývající se výrobou spotřebního zboží.

Více

Podle jeho návrhů vyráběla především společnost ETA, dříve Elektro Praga Hlinsko.
Jedním z ikonických předmětů navržených Stanislavem Lachmanem, který je součástí naší sbírky, je žehlička ETA 211**. Tato žehlička kosodélníkového tvaru měla ve své době největší žehlící plochu na světě. Zároveň byla vhodná pro leváky i praváky. Snadno se dala odstavovat na bok, což představovalo pokrok ve vývoji žehliček. I přesto se ale na československém trhu příliš neujala.

*V roce 2007 byl Stanislav Lachman za celoživotní dílo uveden do Síně slávy Czech Grand Design.
**Tato žehlička byla zařazena do projektu Czech 100.
→ → → Koukněte i na další ikonické předměty do manuálu českého designu a životního stylu

313-side.webp

Olbram Zoubek

Múzo!, 1996
osinkocement s vnitřní ocelovou konstrukcí
v. 221 cm, podstavec 55 × 55 cm

Dnes vám představíme dílo od významného českého umělce Olbrama Zoubka s názvem Múzo!. A protože jsme ji minulý podzim nechali restaurovat, dozvíte se i něco o tomto procesu.*
Múzo! je volně pojatá figurální plastika představující ženské torzo s výrazně protáhlou vertikální kompozicí.

301-more-1.webp 301-more-2.webp
Více

Figurální, stylizované torzo je výrazně vychýleno z osy, což je typickým prvkem tvorby Olbarma Zoubka. Plastika je zhotovena z osinkocementu, zevnitř je vyztužena ocelovou konstrukcí. Její povrch je pojednán ve výrazném modrém odstínu. Tato socha byla dlouhá léta součástí sochařské expozice druhé poloviny 20. století na našem dvorku. Cílem restaurátorského zásahu byla obnova výpovědní hodnoty a celistvosti díla. Byla citlivě očištěna**, ošetřeny praskliny a doplněny chybějící částí. Následně prošla obnovou i její barevnost.
Olbram Zoubek (1926–2017) patří mezi nejvýznamnější české sochaře 20. století. Nejprve absolvoval kamenosochařskou praxi a poté v letech 1945–1952 studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesora Josefa Wagnera. Od roku 1951 se začal věnovat také restaurování. Byl členem Unie výtvarných umělců, skupiny Trasa, Nové skupiny a Umělecké besedy. V roce 1996 byl oceněn státním vyznamenáním, Medailí Za zásluhy I. stupně.
Několik jeho realizací ve veřejném prostoru najdete například v Praze (Pomník obětem komunismu na Petříně a další). Jedním z jeho nejvýraznějších počinů je posmrtná maska Jana Palacha.

*V současné době je umístěna v depozitáři, protože jí umístění v exteriéru příliš nevyhovovalo. Doufáme ale, že vám ji budeme moct představit v budoucnu na některé z našich výstav.
**V zadní části podstavce byla během průzkumu zaznamenána signatura autora: O. ZOUBEK

301-side.webp

Vladimír Antušek

bez názvu (pohled na Karlov)
28,5 cm x 40 cm
karton, tempera

Vladimír Antušek se narodil v roce 1900 v Benešově a téměř celý život prožil v ulici, která dnes nese jeho jméno. Po vystudování reálného gymnázia* byl Vladimír Antušek přijat na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu do ateliéru prof. Vratislava Hugo Brunnera. Ještě za studií se stal členem umělecké skupiny Devětsil, seskupení mladých avantgardních umělců, kde navázal přátelství například s Jiřím Wolkerem nebo Vítězslavem Nezvalem.

Více

První výstava jeho uměleckých prací se konala v Praze v roce 1923. Ve 30. letech měl potom dvě samostatné výstavy v rodném Benešově, z nichž jednu uváděl spisovatel Karel Nový.
V malířské a grafické tvorbě Vladimíra Antuška převažují krajinné náměty, zejména z ulic Benešova a jeho okolí. Jeho obrazy, které zachycují podobu Benešova v první polovině 20. století, jsou svědectvím dávno minulých časů. Jsou malovány temperou, menší formáty pak pastelem.
Další oblast tvorby Vladimíra Antuška je mozaika. Spolupracoval na několika zakázkách, z nich nejvýznamnější je mozaiková výzdoba kaple Bartoňů z Dobenína v katedrále sv. Víta na Pražském hradě zobrazující Skutky milosrdenství podle kartónu profesora Uměleckoprůmyslové školy Františka Kysely.
Kromě všech těchto oborů se Vladimír Antušek věnovat ilustraci a v pozdějších letech také pedagogické činnosti v rámci několika výtvarných kroužků. Jeho díla jsou kromě našeho muzea zastoupena například v Národní galerii v Praze a v mnoha soukromých i státních sbírkách.

*Na gymnáziu měl Vladimír Antušek čtyřku z výtvarné výchovy. Důvodem nebylo, že by neuměl kreslit, ale naopak to, že vynikal v kresbách karikatur gymnazijních profesorů.
**Na obraze je zobrazena nejstarší část Benešova – Karlov s kostelem sv. Mikuláše a zříceninou minoritského kláštera. Dnešní městský park Klášterka leží v místě někdejších sadů a polí.

300-side.webp

Olga Poláčková-Vyleťalová

Mlaďosť a láska, 1974
42 × 30 cm
filmový plakát

Malířka a grafička Olga Poláčková-Vyleťalová je známá především díky filmovým plakátům. Absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u Karla Svolinského. Po škole (v letech 1969–1989) vytvořila sedmdesát šest filmových plakátů.

Více

Za svou tvorbu získala několik mezinárodních ocenění. Mezi její nejznámější návrhy patří dnes již ikonický filmový plakát Něžná z roku 1970.
Dnes vám ale představíme její plakát k filmu Mlaďosť a láska (Mládí a láska) z roku 1974. Jako většina jejich návrhů se i tento vyznačuje metaforickou symbolikou, kterou v nich rozvíjí. Hlavní hrdinkou bulharského filmu je mladá ošetřovatelka Marie, která po rozchodu s rodiči hledá své místo v životě. Barevnost plakátu navozuje atmosféru děje, v němž hrdinka prochází složitým duševním vývojem. Za tento plakát získala cenu kritiky na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes.

*Její manžel, Josef Vyleťal, se rovněž proslavil filmovými plakáty: Mlčení (1968), Ptáci (1970), Panna a netvor (1978). Jeho příběh si budete moct přečíst v dalším medailonku díla.

299-side.webp

Bohuslav Reynek

Na pastvě, nedatováno
suchá jehla

Dnes se podíváme na výjimečnou osobnost českého umění. Tvorba grafika a básníka Bohuslava Reynka je pevně spjata s jeho rodným Petrkovem a krajinou na Vysočině*. Většinu života zde žil samotářsky v rodovém stavením obklopen kočkami a domácími zvířaty.
Už za studií na jihlavské reálce dle dochovaných prací zvířata kreslil, staly se jedním z hlavních motivů jeho výtvarného díla (například cyklus Pastorale 1942–47).

Více

Jeho otec statkář se nerad smiřoval s tím, že jeho dědic by se měl stát malířem, avšak Reynek si nakonec prosadil svou, ze studií na Vysoké škole technické v Praze odešel po několika týdnech. Přestože se mu nedostalo formálního uměleckého vzdělání, vytvořil za svůj život obsáhlé výtvarné dílo.
Skrz překlad francouzských veršů poznal svou budoucí manželkou literátku Suzanne Renaud, s níž pak střídavě pobývali v Grenoblu. Právě při jedné návštěvě v roce 1932 nalezl při procházce se svými syny v botanické zahradě krabici s grafickou barvou. Pokládal to za znamení a v dopise příteli Vlastimilu Vokolkovi žádal, aby mu zaslal příručku o grafických technikách.
Následně si zařídil i vlastní tiskařskou dílnu. Reynkovu tvorbu nelze plně pochopit bez jeho vztahu ke katolické víře a domovské krajině. Grafický list Na pastvě vznikl pravděpodobně v 60. letech, kdy tvořil zejména suché jehly s biblickými náměty a přírodními scénami z Petrkova. Znázorňuje postavu pastýře následovanou kozami. Je třeba podotknout, že Reynek byl právě i v neposlední řadě pastýřem ovcí a koz uchylující se do soukromí zahrady a klidu za humna.
Jeho dílo bylo plně doceněno až během šedesátých let. Z Petrkova se stalo v podstatě poutní místo, v bývalé středověké tvrzi nazývané také zámeček, ho navštěvovali čeští umělci a intelektuálové jako manželé Jirousovi, bratři Šerých, básníci Ivan Diviš, Jiří Kolář a také mladý historik Jaroslav Med. V roce 1966 měl první vlastní výstavu v Praze v galerii Václava Špály, kterou mu kurátoroval Jíří Šerých.

*V roce 2019 připravila humpolecká galerie 8smička – zóna pro umění výstavu Vrchovina, Krabatina, Mrchovina: Solitéři Vysočiny.
→ → → Katalog k této výstavě je na oslavu jejich dvouletého působení nyní dostupný online

298-side.webp

Milan Maur

PF 1990 (9. května 1988 jsem šel od úsvitu do soumraku za sluncem), 1988
kombinovaná technika
30 × 21 cm

Na dnešní Den Země jsme si pro vás připravili v našem týmu velmi oblíbené dílo. Jeho autorem je Milan Maur*, samouk, který se v 80. letech zařadil mezi hlavní představitele konceptuálního umění, které bylo orientováno na přírodní tématiku. Tvorba Milana Maura je založena na spojení konceptuální myšlenky s akcí, která často spočívá ve výtvarném záznamu přírodního dění. Výsledkem akce se pak stává obrazový artefakt, případně textový či grafický záznam.

Více

Mimořádným dílem je akce s názvem „9. května 1988 jsem šel od úsvitu do soumraku za sluncem“, jejíž záznam se nachází v naší sbírce. Autor při ní absolvoval během jednoho dne pěší cestu ve volné krajině, která byla určována přírodním elementem – sluncem. Do výřezu turistické mapy poté zaznamenal jednoduchou linkou svou cestu.
Nebyla to jediná Maurova akce, která souvisí s krajinou a respektem k přírodě. Zejména v osmdesátých letech se v tvorbě Milana Maura objevuje ekologický aspekt a to konkrétně v akci s názvem „11. 5. 1983 jsem se v Krušných horách dotýkal umírajících stromů, protože jsem nevěděl, jak jim jinak pomoci“.🌲

*V devadesátých letech Milan Maur postupně ukončil svou aktivní tvorbu a začal se naplno věnovat podnikání v oboru slavnostního osvětlení měst, což odpovídá jeho původnímu vzdělání.

297-side.webp

Vladimír Cidlinský

Vladimír Cidlinský
Vlašim – Žižkovo náměstí
46 × 66 cm
karton, tempera

Dnes si představíme osobnost a tvorbu velmi významného benešovského umělce. Vladimír Cidlinský se narodil v roce 1934. Vystudoval výtvarný obor na pedagogické fakultě Karlovy univerzity u profesorů Cyrila Boudy a Karla Lidického. V roce 1968 založil výtvarný obor pro děti a mládež při Základní umělecké škole Josefa Suka.
Jeho malířskou školou prošlo mnoho v současnosti tvořících benešovských výtvarníků. Mimo výuku výtvarného umění pořádal také besedy s předními výtvarníky i teoretiky umění.

Více

V roce 1990 založil v Benešově soukromou Galerii C. Tvorba Vladimíra Cidlinského byla představena na mnoha samostatných a kolektivních výstavách v několika evropských zemích. Jeho realizace jsou zastoupeny v hotelu Forum v Praze, francouzském velvyslanectví nebo v Midle skool Lommel v Belgii aj.
V roce 2016 byl městem Benešov nominován in memoriam na titul Blanického rytíře za celoživotní dílo.
V grafické a malířské tvorbě benešovského výtvarníka a pedagoga dominují obrazy z Benešovska a Podblanicka.*
V jeho krajinných a městských motivech je rozpoznatelná inspirace tvorbou Paula Cézanna a francouzských impresionistů.
Pozdější tvorba se vyznačuje abstraktními motivy, kde se stává určujícím prvkem barva a linie. Zejména v litografii pak ztvárňoval své pocity formou poetické abstrakce. Pro pozdější tvorbu jsou typické olejové monotypy inspirované hudební tématikou.

*Na obraze dnešní MUDovky můžete vidět sousední Vlašim, kde Vladimír Cidlinský zachytil podobu Žižkova náměstí.

293-side.webp

František Hodonský

Z lužních zahrad, 2012
40 × 50 cm
malba na plátně

Dnes si představíme dílo a tvorbu významného českého krajináře Františka Hodonského. Výrazně na sebe upozornil v osmdesátých letech hutnými malbami s redukovanou barevností na škálu zelené a modré. Ve svých malbách barvu staví do popředí, nad kompozici a kresbu. Hlavním zdrojem inspirace se mu stala příroda. V krajině vytváří skici za použití pastelu nebo akvarelu, které v ateliéru dále stylizuje do základních tvarů a přenáší do malby.

Více

V díle Z lužních zahrad* se vrací do krajiny svého dětství, Jižní Moravy, krajinného prostoru lužních lesů. Kromě malby se zabývá také grafikou (litografie, linořez, linoryt) a drobnou plastikou. František Hodonský se narodil roku 1945. Studoval na Střední průmyslové škole v Uherském Hradišti** a na Akademii výtvarných umění v Praze. Zde působil v letech 1991–1997 také jako profesor malby. Žije a pracuje v Holostřevech v Západních Čechách.
*Toto dílo bylo do MUD zakoupeno v roce 2015, kdy byla v Šímově síni uspořádána jeho výstava.

→ → → Podívejte se na dokument o jeho životě a tvorbě

**Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti vystudovali kromě Františka Hodonského i Patrik Hábl, Ján Kovářík nebo Ondřej Oliva, jejichž díla už jste u nás v muzeu taky mohli vidět.

288-side.webp

Daisy Mrázková

Daisy Mrázková
Kresba, 1992
pastel na papíře

Daisy Mrázková*, známá malířka a ilustrátorka, autorka mnoha dětských knih. Už od útlého věku se toužila stát malířkou, rodina ji však nutila studovat učitelství. Od roku 1943 nastoupila na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze do ateliéru Antonína Strnadela na obor dětská ilustrace, kam se bez vědomí rodiny přihlásila. Na škole poznala svého manžela umělce Jiřího Mrázka. Daisy studium díky nacistickému režimu nedokončila.

Více

Zpočátku se věnovala malbě portrétů, později začala tvořit pomyslné fantaskní krajiny. Zobrazovala spíše niternou než viděnou skutečnost. Ve svých kresbách pracovala s barevností čar vytvořených pomocí shluku pastelů tažených přes papír. Krajinu tak pojímala v celku i detailu zároveň. Když se jí narodily děti, začala pro ně psát a ilustrovat knihy. Později se tvorbě knih* pro děti a ilustracím dětských knih věnovala intenzivně. Je autorkou více než desítky dětských knížek – například knih Byla jedna moucha, Chlapeček a dálka, Auto z pralesa, Haló, Jácíčku či Co by se stalo, kdyby…
*Křestní jméno Daisy (Sedmikráska), jí dala maminka angličanka. Ta ráda sedávala u okna a hleděla na truhlík se sedmikráskami.
**Dle jejích slov ji „písmena rajcujou“. Každé pro ni má vlastní barvu a to kvůli tzv. synestezii. Celou abecedu si tak namalovala svými barvami.

→ → → O barevném světě Daisy Mrázkové byl natočen i díl z cyklu Petra Skaly Výtvarnické konfese

286-side.webp

Tomáš Císařovský

Tomáš Císařovský
bez názvu ( z cyklu Na cestách), 1999
200 × 140 cm
olej na plátně

Tomáš Císařovský*, významný český umělce, který je od samého počátku své umělecké tvorby fascinován médiem malby. Tu začal pojímat jako lingvistickou hru a experimentoval s její vizuální řečí. Jako výrazná postava je spjat s okruhem autorů kolem legendární skupiny Tvrdohlaví. Jeho obrazy tvoří pozadí scén nejednoho českého filmu, kde hrají v interiérech nenápadnou, leč důležitou roli.

Více

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let vnesl mezi malířská témata individuální a kolektivní paměť a její příběhy. Připomeňme si jeho cykly inspirované historií České republiky – proměnu naší země reflektuje v osobních příbězích lidí, jako třeba v případě svého dědy legionáře nebo v cyklu obrazů s bývalým prezidentem Václavem Havlem. Jeho obrazy jsou typické také neutrálním pozadím. Buď je přímo jednolité, nebo napodobuje texturu nějakého jiného materiálu. V některých obrazech se objevují i krajiny, jako v obraze z cyklu Na Cestách, který je součástí naší sbírky. I ty jsou ale silně stylizované a podporují tak celkové snové vyznění obrazů.
*Tomáš Císařovský někdy vystavuje společně se svou ženou, významnou sochařkou, Erikou Bornovou, dcerou Adolfa Borna, kterého jsme vám také představili.
→ → → Celý příběh tohoto jedinečného umělce najdete ve videu Paměti národa

275-side.webp

Marie Blabolilová

Marie Blabolilová
Otevírání dveří, 2015

Marie Blabolilová*, významná česká umělkyně a průkopnice, jejíž výtvarné postupy především v malbě následovaly pozdější generace umělců. Její tvorba je charakteristická zachycováním fragmentů reality. Ve svých dílech zobrazuje důvěrné známé obyčejné věci a předměty, a to s velkou citlivostí a poetičností. Její grafiky jsou často zaplněny jednoduchými čárami, které sice dohromady tvoří konkrétní obraz oken, stromů či krajin, ale mnohem podstatnější je vzor, který na grafice vzniká jakoby mimochodem.

Více

Mnoho jejích děl, včetně těch v naší sbírce, je tvořeno na linoleum. Domácký vzor se tak stává součástí díla. Podobně na sololitové desky často vytváří obrazy pomocí malířských válečků. Tato téměř zapomenutá technika výmalby pokojů vytváří velmi specifický výraz obrazů. Obě dvě techniky odkazují určitým způsobem k tématu domova, domácího krbu a ženské role ve společnosti.
*Marie Blabolilová má již téměř padesát let ateliér na Smíchově. Dva pokoje jsou zaplněné jejími obrazy mapujícími celý její život. V poslední době ale tráví čím dál více času na chalupě, kde také tvoří nová díla.
**Ke svým dílům je velmi kritická. Často je přemalovává, nebo je po několika letech využívá jako podklad pro další dílo.

274-side.webp

Jaroslav Kadlec

Jaroslav Kadlec
Židle ve tvaru písmene X, konec 70. let 20. století
dřevo

Autorem dnešního díla je Jaroslav Kadlec*, vynikající český architekt, designér, pedagog, teoretik a publicista a držitel ceny Grand Prix Obce architektů za celoživotní dílo roku 2008. Poprvé na sebe výrazně upozornil na výstavě Expo 58 v Bruselu, kde představil projekt Růžová zahrada. Jeho tvorba zahrnovala designování nábytku, je dále autorem architektonického řešení interiérů, návrhů divadel, knihoven a galerií.

Více

Společně se svou manželkou Miroslavou Kadlecovou navrhli v roce 2000 interiér Městské knihovny a o rok později interiér zlatnictví Klápa. V šedesátých letech se stal jedním ze zakládajících členů významné designérské skupiny EDIS (z latinského aedis – místnost). Skupina se snažila přenést do nábytkové tvorby nové podněty a přiblížit je vyspělým západním zemím. Z tohoto tvůrčího období pochází i černo-červenomodrá varianta židle** ve tvaru písmene X. Jaroslav Kadlec ji navrhl na konci 70. let 20. století a jejím výrobcem byl Dřevotvar Jablonné nad Orlicí. V posledních letech žil a působil na Benešovsku.

*Muzeum umění a designu v Benešově připravilo v roce 2016 u příležitosti životního jubilea architekta Jaroslava Kadlece výstavu v Šímově síni. K jeho díle vydalo monografii KAJA, kterou napsal Petr Volf.
**V naší sbírce není židle Jaroslava Kadlece jediná. Najdete jich v ní 89.

273-side.webp

Ladislav Šíma

Ladislav Šíma
bez názvu, 1955
29 × 21,5 cm
linoryt

Osobnost Ladislava Šímy, který je natolik spjatý s Benešovem, že je po něm pojmenována reprezentační síň v prostorách našeho muzea. Překvapením ale může být, že se zde nenarodil, ale naopak se sem jako rodilý Pražák přestěhoval v roce 1928. Vyučoval na místním gymnáziu a také zde založil KSB – spolek, který měl sdružovat umělce i další odborníky a podporovat kulturní život v Benešově. Šíma si také se svojí druhou ženou nechal v Benešově vystavět funkcionalistic­kou vilu.

Více

Tvorbě Ladislava Šímy* nebyla zatím věnována příliš velká pozornost. Rozhodně za to ale stojí. Jeho dlouhá umělecká kariéra mapuje vývoj českého moderního umění, od koketování s impresionimem a experimentování s kuboexpresi­onismem až po vytvoření vlastního stylu plného výrazných barev. Mimo malby se ale věnoval i grafice, včetně užité grafiky. Mnoho plakátů na akce KSB tak bylo z jeho dílny.
*Spolek KSB, který Ladislav Šíma založil měl podobnou náplň, jako má dnes MUD. Pořádal výstavy, přednáškové cykly, zval na besedy zajímavé hosty a pořádal tématické večery s hudbou.

272-side.webp

Ivana Lomová

Ivana Lomová
Čekání, 1996
litografie na papíře

Ústředním motivem jsou sedící postavy udržující společenský distanc. Dílo, pocházející z naší sbírky, jste mohli vidět na výstavě KRAJINOW, do ledna tohoto roku. Ivana Lomová, původně architektka, se ve své tvorbě věnuje převážně kresbě a malbě, ilustruje ale i knihy pro děti, zejména se svou sestrou Lucií Lomovou, podílí se na tvorbě pro kreslený film.

Více

Lomová ve svých malbách a grafikách zachycuje všední realitu a vytváří obyčejný obraz obyčejné skutečnosti. Realisticky zachycené postavy návštěvníků kavárny, lidí koupající se v moři nebo u bazénu se mísí s obrazy zachycujícími architekturu či podivně vyprázdněné interiéry veřejných míst.
→ → → *Ivana Lomová také sama vytvořila a ilustrovala vykládací karty, zakoupit je můžete na eshopu knihkupectví Dobrovský

271-side.webp

Philippe Starck

Philippe Starck
Odšťavňovač na citrusy Juicy Salif, 1990
14 × 29 cm
hliník

Předmět z učebnic dějin moderního a současného produktového designu, objekt tak ikonický jako třeba ohýbaný nábytek nebo křeslo Barcelona. Philippe Starck* jej vymyslel při čekání v restauraci, objednal si tehdy kalamari a zjistil, že mu číšník nepřinesl citron. Tak mezitím, při dalším čekání, nakreslil na kus ubrousku** návrh slavného odšťavňovače citrusů, později známého jako Juicy Salif. Ikonický produkt začala v roce 1990 vyrábět značka designových spotřebičů a kuchyňských doplňků Alessi.

Více

Dnes je součástí sbírek mnoha muzeí, mimo jiné sbírky Muzea moderního umění v New Yorku. Lidé jej milují pro jeho futuristický vzhled, někomu připomíná sochy Louise Bourgeois, jiní oceňují především funkčnost. Jedno je ale jisté – máte-li doma tento objekt, máte i kus sochy.

*Phillippe Starck je ikonickým designérem, který má na svém kontě desítky designových produktů – od průsvitných plastových židlí, po designové osvětlení až po módu. V MUD si můžete v jeho židlích posedět v naší čítárně.
**Slavný ubrousek, ušpiněný od rajčatové omáčky, je se Starckovým návrhem součástí muzea designu Alesi v Itálii.

→ → → Podívejte se na video portrét o Starckovi

270-side.webp

Adolf Born

Adolf Born
Pozdrav Flámským malířům, 1986
41 × 30 cm
litografie na papíře

Představujeme Vám Adolfa Borna*, grafika, malíře a ilustrátora, autora stovek postav animovaných filmů a knižních ilustrací. Právě tvorba v oblasti animovaných filmů je u Borna zvlášť výrazná – od roku 1976 vytvářel slavné večerníčky – Mach a Šebestová nebo Žofka a její dobrodružství. Vytvořil také scénografii k Dvořákově opeře Čert a Káča pro Národní divadlo v Praze. Výrazná je i Bornova ilustrátorská knižní tvorba. Škála autorů, jejichž knihy ilustroval, je široká a zahrnuje i velmi specifické žánry, například detektivky a dobrodružné knihy.

Více

Díky daru Jiřího Šetlíka má MUD ve sbírce litografii Adolfa Borna s názvem „Pozdrav Flámským malířům“. Dílo je inspirováno tvorbou Adriena Brouwera, Pietra Brueghela staršího a Hieronyma Bosche, které Born obdivoval. Born spatřoval v jejich dílech prvotní alegorické ztvárnění žánrových scén z běžného života. Zobrazení není dobovou parafrází, motiv je svéráznou variací viděnou Bornovým karikaturistickým nadhledem. Námět scény, odehrávající se na volném prostranství se stylovými renesančními domy v pozadí znázorňuje absurdní situace, lascivní scény a bujaré veselí obyčejných lidí v kontrastu s ústřední postavou kompozice, vlámským mistrem v typickém dobovém oblečení s dlouhými vlasy a vousy odkazujícím na díla jmenovaných malířů.

*Jiří Šetlík s Adolfem Bornem byli celoživotní přátelé, žili nedaleko sebe v pražském Podolí. Jiří Šetlík je autorem monografie o Adolfu Bornovi z roku 1970 vydané Artcentrem.
→ → → **Podívejte se na dokument České televize, jehož autorem je Otákaro Schmidt

269-side.webp

Jiří Kalousek

Jiří Kalousek
Lenin na procházce se svou manželkou Naděždou Krupskou, 1982
60 × 75 cm
olejomalba na plátně

Lenin kráčející se svou manželkou, podél dlouhé kremelské zdi. Autorem olejomalby s názvem Lenin na procházce se svou manželkou Naděždou Krupskou je známý český karikaturista, malíř a ilustrátor Jiří Kalousek*, který překračoval hranice uměleckého žánrů. Byl nejen umělcem, ale také amatérským astrologem a nadšeným filologem – učil se anglicky, španělsky, japonsky.

Více

Organizoval výtvarné happeningy, jako například výstavu pohlednic v lese. Jako výtvarník animovaného filmu je spjat s řadou známých večerníčků – O Dorotce a papouškovi, Očko a ouško či Hugo z hor. Ikonickými se staly jeho ilustrace** ke knize S malířem kolem světa. Ilustroval nejen dětské knihy, ale například Kapesní povídky Karla Čapka, Svatební cestu od Miroslava Skály, knihu Nebeský fotbal a jiné povídky od G.B. Shawa, knihy Miroslava Hornčíka či Jiřího Černého. Humor a nadsázka se prolíná celou tvorbu Jiřího Kalouska, s laskavým humorem ironizuje lidské chování a ukazuje na častou absurdnost životních situací.

*Obrazy Jiřího Kalouska jsou vzácností, Kalousek je po dlouhá léta tajil před sběrateli a ukazoval je především svým přátelům. Díky Jiřímu Šetlíkovi je tento obraz ve sbírce MUD.
→ → → **Podívejte se na Kalouskovu ilustrátorskou tvorbu pro děti

268-side.webp

Libuše Niklová

Libuše Niklová
hračka panenka Hanka, 1958
15 × 5 cm
guma

Královna českých gumových hraček, tvůrkyně nafukovacích Micinek a Punťů – ikonických hraček s retro designovým rukopisem 60. let, stvořitelka lišek, kočiček, pejsků s natahovacím varhánkovým tělíčkem, a dalších zvířátek vyrobených z PVC s dokonalou schopností vyjádřit cit pro dětskou imaginaci a hravost. Dnes Vám přestavujeme Libuši Niklovou*, umělkyni neodmyslitelně spjatou se světem dětské imaginace, podobě jako ilustrátor Jiří Trnka.

Více

Lásku k produktovému designu a především k tvorbě pro děti – hračkám, Niklová pěstovala již za svých studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde studovala produktový design.
Po škole, v polovině padesátých let, pracovala Niklová v břeclavském Gumotexu, poté začala spolupracovat s podnikem Fatra Napajeda, se kterým jsou spojeny její nejznámější návrhy dětských hraček. Vznikly zde slavná sedací nafukovací zvířátka a hračky s harmonikovým trupem. Své hračky testovala na svém synovi Petrovi Niklovi**, známém současném výtvarníkovi.

*Její hračky jsou zastoupeny ve sbírkách mnoha muzeí po celém světě, v Musée des arts décoratifs (Muzeu dekorativních umění v Paříži), The Museum of Modern Art (MoMA) a nebo UPM v Praze.V roce 2011 byla uvedena do Síně slávy, v rámci udílení ceny Czech Grand Design, in memoriam. Na tvorbu Niklové navazují i současní designéři – Jan Čapek, který vytvořil sérii retro nafukovacích hraček.

→ → → **Podívejte se na trailer MoMa, v němž syn Petr Nikl hovoří o tvorbě své maminky pro děti

267-side.webp

Zdeněk Kirchner

Zdeněk Kirchner
bez názvu, do 1968
olej, email, plátno
120 × 90 cm

Díla ovlivněná lettrismem i jazzem – taková je tvorba malíře a grafika Zdeňka Kirchnera*. Kirchner studoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v ateliéru Adolfa Hoffmeistera a kromě volné tvorby se věnoval také užité grafice. Jeho tvorba je charakteristická užitím nečitelných písmových záznamů a zachycením hudby. Svým dílům většinou nedával názvy.

Více

Olejomalbu, kterou vám zde představujeme, vznikla ještě před emigrací v šedesátých letech v Československu.
Po odchodu do Paříže spolupracoval s Jiřím Kolářem a mezinárodním hnutím Signes Espaces. Ve Francii také v roce 1987 zemřel a jeho dílo by bylo možná zapomenuto nebýt jeho přítele Jiřího Vovese. Ten Kirchnerovo dílo přivezl po revoluci do Prahy, založil pro účely prezentace díla tohoto autora Studio Paměť.
*V roce 2013 darovalo Studio Paměť MUD sbírku děl Zdeňka Kirchnera. Ve sbírkách se nyní nachází přes 1000 děl z oblasti volné, ale i užité tvorby, což představuje vůbec největší pozůstalost umělce. #sbírkaMUD

266-side.webp

Jaroslav Sůra

Jaroslav Sůra
XXIX. Chopinův festival Mariánské Lázně, 1988
99 × 69 cm

Další dílo ze sbírky patří Jaroslavu Sůrovi*, malířovi a grafikovi – XXIX. Chopinův festival Mariánské Lázně. Právě pro hudební festival v Mariánských lázních Sůra navrhoval plakáty. Na tvorbě plakátů spolupracoval i s Českou filharmonií, Talichovým Berounem či s Národním divadlem. Grafika představuje významnou část jeho tvorby.

Více

Ilustroval a graficky upravil přes 250 knižních titulů, na 650 plakátů. Sůrův nezaměnitelný rukopis můžeme obdivovat především na divadelních, filmových a hudebních plakátech.

  • Dílo Jaroslava Sůry tvoří součást stálé sbírky Muzea moderního umění v New Yorku – MoMA The Museum of Modern Art, jde o autorský plakát z roku 1965 k 8. ročníku Baletního festivalu Karlovy Vary
265-side.webp

Miloslav Chlupáč

Miloslav Chlupáč
Červené zátiší, nedatováno
olej na plátně

Miloslav Chlupáč měl původně studovat medicínu, ale díky tehdejšímu nacistickému režimu se nakonec stal sochařem. Stal se důležitou postavou na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde později působil a kam jeho zásluhou přešli vyučovat Emil Filla či František Tichý. Jeho monumentální sochy zdobí pražská sídliště, ale i zahraniční města – například instalace s názvem Tři Grácie umístěná v Mexico City.

Více

Sochy a objekty Miloslava Chlupáče jsou součástí architektury sídla Institut plánování a rozvoje Prahy – IPR, jehož autorem je architekt Karel Prager, objevují se i v komplexu známého SPA HOTEL THERMAL v Karlových Varech. Dílo Miloslava Chlupáče můžete obdivovat také v Benešově. Jednu sochu najdete na dvorku muzea, další dílo pak naleznete ve Villaniho parku. Letos by tento autor oslavil 100 let, podobně jako například Zdeněk Sýkora.

*V letošním roce uplyne 100 let od narození Miloslava Chlupáče. Přestože sám je pohřbený v Praze, je autorem náhrobku rodiny Chlupáčů na benešovském hřbitově.

264-side.webp

Jiří Kolář

Jiří Kolář
Honoré d´Balzac, 60. léta 20. století
59 × 50 cm
koláž, chiasmáž na karton

Dalším dílem z naší sbírky je koláž Jiřího Koláře nazvané Honoré d´Balzac, které MUDu věnoval do sbírky Jiří Šetlík*, historik umění, sběratel a přítel Jiřího Koláře.
Jde o koláž na motivy monumentální skulptury umělce Augusta Rodina z roku 1898, zobrazující slavného spisovatele Honoré d'Balzaca. Na volbu kompozice, v níž je hlava sochy znázorněna jako odraz v zrcadle, lze nahlížet z více úhlů pohledu.

Více

Kolář, který výrazně propojoval poezii s výtvarným světem, byl protaginistou celé řady výtvarných technik, asi nejzajímavější z nich je tzv. chiasmáž. Tu Kolář vymyslel tak, že potištěný papír roztrhal na kousky a ty pak lepil na podložku ve všech směrech. Tím se často ztratil původní význam znaků a vytvořila se zcela nová kompozice.

*Jiří Šetlík pomáhal v šedesátých letech Jiřímu Kolářovi tlumočit během schůzek se zájemci o jeho dílo, kteří za ním přijížděli ze zahraničí. Kolář své zahraniční kontakty aktivně udržoval, což později, po své emigraci do Paříže, dokonale zužitkoval.
→ → → Podívejte se ZDE na pořad Česká televize U zavěšené knihy, kde Jiří Šetlík hovoří o Jiřím Kolářovi.

263-side.webp

Adriena Šimotová

Adriena Šimotová
Postava, 1976
70,4 × 56,5 cm
serigrafie, papír

Jako první jsme vybrali dílo jedné z nejvýraznějších postav českého umění Adriena Šimotová, které MUD věnoval Jiří Šetlík*. Obraz „Postava" z roku 1976 namalovala Adriena Šimotová v období poznamenaném smrtí jejího manžela Jiřího Johna. Patří k sérii emocionálně silných prací, kdy i přes nepochybně bolestnou životní zkušenost se v autorčině tvorbě objevuje velká lehkost, citlivost a pocit vnitřní svobody. Citlivá a křehká byla i sama autorka. Není divu, že tvorba této výrazné umělkyně přesahovala svět umění a stala se inspirací jiných uměleckých žánrů.

Více

V románu Točité věty spisovatelky Daniely Hordové se postava Adreiny Šimotové splétá s osudem překladatelky a básnířky Bohumily Grögerové a vytváří pozoruhodný mystický svět, v němž se ti co odešli znovu vracejí ke svým blízkým. Kniha získala v roce 2016 cenu Magnesia Litera.

*S Jiřím Šetlíkem pojil Adrienu Šimotovou příbuzenský vztah, měli společnou babičku, francouzskou Švýcarku Matyldu, která je učila francouzštinu.

262-side.webp