Svou první výstavu měl již na počátku let 70. Jeho fotografie jsou jako deníkové záznamy, autentické a bezprostřední. A to ať už na nich zachytil své přátele, kolemjdoucí či bývalého prezidenta Václava Havla. Skrze svůj fotoaparát, který má vždy při sobě, vypráví nekonečný příběh. Podává subjektivní záznam nedávné české historie či všední reality. Ročně tak pořídí i přes tisíc snímků.
Podobně jako jiní dokumentaristé (Hochová, Štreit) občas nechává fotografii ohraničenou černým rámečkem. Do zbývajícího bílého místa na papír pak vepisuje popisky. Jedná se o krátké poznámky o místě, lidech na snímku či komentář vysvětlující zachycenou událost, třeba jako u naší fotografie Už ho prodal a byl moc rád.
Upřímný výraz neznámého fotografovaného má prosté sdělení. Jak sám říká – nikoho nepřepadává, potřebuje s lidmi, které potkává a fotí, být v kontaktu. Někdy jim pak i snímek věnuje. Přesný rok vzniku fotky vyvolané z kinofilmu není znám. K digitální technologii Holomíček přešel po roce 2003.

*Sám Bohdan Holomíček o sobě tvrdí, že fotí pořád stejně, že se s tím už narodil. Dostal to jako dar od pánaboha, takže plní jen úkoly, které mu zadal. „Dělat lidem radost a podělit se s nimi o to, co vidím“, říkával Holomíček.

Josef Hůrka studoval na Střední výtvarné škole v Praze na Vinohradech. Po jejím absolvování v roce 1938 následovalo 6 let v koncentračním táboře. Od konce 40. let začal pracovat jako návrhář ve výrobním družstvu Napako v Praze-Michli. S Napakem je také jeho jméno nejčastěji spojováno. Zpočátku navrhoval elektrospotřebiče, později se zaměřil na osvětlovací tělesa. Svým střízlivým tvarovým pojetím, které vycházelo z funkcionalismu 30. let, ovlivňoval dlouhá léta výrobu v Napaku. Kladl u nich důraz jak na osobitý design, tak na jejich funkčnost. Počátkek 80. let odešel do důchodu, externě však svítidla vytvářel až do roku 1992. Navrhl desítky pracovních, stolních, nástěnných a nástropních lamp**, jimiž výrazně ovlivnil bytovou kulturu v ČSR.

*Kromě Napaka spolupracoval také například na smaltovém nádobí pro Sfinx České Budějovice nebo na litinovém nádobí pro Normu Frýdlant.

**Jedna z jím navržených lamp pro družstvo Drupol se dostala do výběru Czech 100 design Icons. Podívejte se která.

Celý svůj život se aktivně věnuje malování**, ke kterému ji inspirovalo už v dětství malování jejího tatínka. Souběžně s prací v bance navštěvovala Lidovou konzervatoř okresního střediska, později konzervatoř Krajského střediska v Praze, kde kromě studia kresby a malby absolvovala přednášky z dějin umění.
Mezi její učitele patřila mimo jiné také Marie Blabolilová nebo Jaroslav Vančát, jejichž tvorbu jste v MUD mohli vidět na předchozích výstavách. V průběhu čtyř let studia na konzervatoři a při pozdějším soukromém studiu malby navštívila mnoho ateliérů významných umělců. Měla také možnost setkat se s díly slavných mistrů v galeriích napříč celou Evropou – Řím, Vatikán, Drážďany Toledo, Madrid, Petrohrad, Paříž a mnoho dalších. Kromě toho se každoročně účastnila výtvarných soustředění na mnoha místech naší republiky i v zahraničí.
Tvorba Aleny Vernerové se vyznačuje realistickým ztvárněním okolní krajiny Benešova, které zachycovala přímo v plenéru.*** Kromě krajiny maluje zátiší. V nich dominují zejména obrazy květin. Nesleduje jen podobnost a nápodobu, ale usiluje o výtvarné vidění krásy, která hledá a objevuje estetickou harmonii vztahů mezi tvary a barvami a hmotou. Tvorba Aleny Vernerové je zastoupena v mnoha evropských a českých galeriích.

*Během výstavy se bude i křtít a to monografie Aleny Vernerové. Více informací o Vernisáž / Alena Vernerová / Ohlédnutí najdete zde v odkaze události.

**Svou tvorbu často spojuje s klasickou hudbou, nejraději má Mozartovy a Vivaldiho skladby.

*** "Remízky, lesíky, vodní plochy mizí z naší krajiny. Podržím je proto ve svém obrázku, aby divákovi připomínaly líbeznost naší země,“ říká Alena Vernerová.

V mládí byl Beneš členem progresivní skupiny Osma, která volala po moderním umění bez národnostního rozlišování. Beneš se stejně jako Kubišta* nebo Filla zabýval až do 1. světové války kubismem a hledal nová moderní východiska výtvarného umění. Během války se ale postupně vracel ke krajinomalbě a postupně hledal svůj vlastní osobitý výraz. Díky svěží barevnosti, radostnému vyznění a známým českým scenériím se stala jeho díla oblíbená nejen u odborníků po druhé světové válce.
Jakýmsi vrcholem pak bylo vytvoření sedmi velkoformátových obrazů pro foyer Národního divadla**. Vincenc Beneš ale žil a tvořil téměř dalších 20 let. Kvalita jeho produkce byla značně proměnlivá a v některých momentech podmíněná kvantitou. Obecně lze ale říci, že se jedná o jednoho z posledních klasických krajinářů v českém výtvarném umění.

*V Hradci Králové chodil na stejné gymnázium jako Bohumil Kubišta a během studia spolu bydleli.

**Grafika, kterou máme ve sbírce MUD, je právě ze souboru skic pro obrazy ve foyer Národního divadla. Soubor obrazů zachycoval lokality významné pro českou historii, ze kterých pocházely základní kameny pro stavbu Národního divadla. Vyšehrad, vyobrazen na naší grafice, patří k nejzdařilejším dílům z celého souboru. Vincenc Beneš v něm zvládl propojit svoji lyričnost s monumentálním formátem veduty.
Na živo jste grafiku mohli vidět před rokem v rámci naší výstavy Krajinow.

Sám autor píše: „…rád pracuji s hotovým tvarem, který buď vyrostl nebo jej někdo navrhl tak, aby fungoval, aniž by při tom myslel na krásu.“
Suška vystudoval v roce 1973 nejprve Střední odbornou školu výtvarnou na Hollarově náměstí v Praze a následně v letech 1974–1980 sochařství na AVU v ateliéru profesora Jiřího Bradáčka. V roce 1981 organizoval výstavu Sochy a objekty na Malostranských dvorcích. Podílel se také na činnosti Výtvarného divadla Kolotoč a na filmu Tomáše Vorla Pražská pětka (1988). V letech 1987–1991 byl členem volného uměleckého sdružení Tvrdohlaví, mezi jehož členy patřil mimo jiné také Jiří David, Petr Nikl, Jaroslav Róna nebo František Skála. V roce 2000 založil občanské sdružení Bubec* a v roce 2015 s manželkou Nadaci Suška-Shameti na podporu výtvarného umění. V roce 2017 založil festival m3/Umění v prostoru (do dneška působí jako umělecký ředitel festivalu), který se koná každoročně v Praze. Sezóna 2020 začala minulý týden.

*Čestmír Suška tvoří v ateliéru – v kovové hale na okraji Prahy, v industriální části obce Řeporyje. Ta je sídlem také občansko prospěšné společnosti Bubec vzniklé z umělcovy iniciativy. Funguje jako multifunkční ateliér, jsou zde pořádány umělecké workshopy a konfrontační výstavy pod názvem Art Safari. Příští ART SAFARI 35: Hydrant je už 27.–28. června.

→ → → Více informací o festivalu a vystavených sochách ZDE

Představitelé moskevského undergroundu zde vystavili svá díla převážně abstraktní inovativní tvorby, jejichž pojetí se neslučovalo s normami socialistického realismu. Tehdejší vůdce Komunistické strany Sovětského svazu při své návštěvě výtvarníky a jejich díla hrubě urážel a výstava byla zakázána. V souvislosti s tvrdou kritikou vystavených děl vedl Neizvestnyj s Chruščovem vyhrocený dialog o svobodě vyjadřování, jehož význam se z výtvarného umění přenesl do širší roviny reflektující společenské dění. Velká část představitelů moskevského undergroundu emigrovala a usadila se v Paříži nebo ve Spojených státech. I přes značná omezení svobodné tvorby v Sovětském svazu se umělec po dlouhá léta bránil emigraci, nakonec však v roce 1976 odešel do Švýcarska a poté do Spojených států.
Ernst Neizvestnyj** je autorem mnoha monumentálních skulptur vyznačujících se prvky kubismu, převedených do symbolistické roviny, charakteristických deformací po¬stav a užitím nadsázky, pomocí níž přetváří viděnou realitu. Mnohopohledové plastiky jsou inspirovány díly Pabla Pisassa a Henryho Moora. Námětem jeho prací jsou profánní i sakrální témata, velmi často pracuje s motivem Ukřižovaného.

*Po deseti letech od incidentu vytvořil na žádost rodiny někdejší¬ho politického lídra náhrobek složený z bílého mramoru a černé žuly, jenž má charakterizovat Chruščovovu rozporuplnou osobnost.

**V průběhu šedesátých let pořádal reformovaný Svaz československých výtvarných umělců a později Český fond výtvarného umění studijní pobyty výtvarníků a teoretiků umění v Sovětském svazu. Část umělců a především teoretika Jindřicha Chalupeckého zaujala právě soudobá tvorba sovětského undergroundu.

Odtud později přešel k designu. Věnuje se především konceptuální tvorbě v tradičních českých materiálech jako je sklo a porcelán. V roce 2002 založil společně s Maximem Velčovským studium Qubus, pod kterou tvoří své produkty. Práce Jakuba Berdycha se nacházejí nejen v českých, ale i světově proslulých galeriích a sbírkách, jako je Moss Gallery New York nebo Mint Gallery London. Kromě toho se zabývá také realizacemi v oblasti interiéru, architektury a volného umění. Mezi ty nejznámější patří přestavba interiéru kostela sv. Bartoloměje v Chodovicích.

*Práce Jakuba Berdych a dalších umělců tvořících pod značkou Qubus najdete také v galerii DOX, kde vedou obchod DOX BY QUBUS.

V době okupace byl však zatčen a uvězněn v koncentračním táboře v Mauthausenu a tato zkušenost ovlivnila jeho orientaci na politiku a ekonomiku. Jako mnozí z příslušníků své generace se chtěl, jako člen KSČ, podílet na výstavbě spravedlivého společenského řádu. Brzy po studiích se stal vysokoškolským profesorem a později ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV. Ten byl v této době zcela mimořádně demokraticky vedeným pracovištěm, kde měli pracovníci možnost studovat světovou ekonomickou literaturu a také jezdit na studijní pobyty na Západ.
Postupem času Ota Šik shledal, že mezi slovy a činy stranického aparátu je nesoulad a stále častěji se dostával do konfliktu s dogmatiky ve vedení strany a státu. Přesto byl pověřen sestavením komise, která měla vypracovat návrhy na československou hospodářskou reformu.
V dubnu 1968 byl jmenován místopředsedou vlády. Jeho názory, které se nebál vyslovit dosti hlasitě, se neslučovaly se stanovisky moskevských politiků, což vedlo k tomu, že se stal prvním členem československé vlády, který byl donucen k emigraci.
Ve Švýcarsku, nejprve v Basileji a poté St. Gallen, pokračoval v pedagogické činnosti a jako ekonom získal světové renomé. Návštěvy zahraničních muzeí a galerií u něho oživily zájem o výtvarné umění, což zapříčinilo návrat k umělecké tvorbě*. Během dalších desetiletí přešel Šik postupně od akvarelů k olejomalbě**, v níž se vyrovnává s polaritou mezi figurativní koncepcí a abstraktní formou nahodile vzniklých tvarů. Jeho malby často znázorňují skupiny lidí při různých činnostech, ve kterých zaznamenává pohyby těl a jejich vzájemnou interakci. Forma i obsah zůstává během let v umělecké tvorbě Oty Šika téměř neměnná, základním rysem jeho obrazů je romantický sklon ke vnímání skutečnosti.

*Práce Oty Šika velmi zaujaly historika umění Jiřího Šetlíka, který mu v roce 1994 připravil velkou retrospektivní výstavu v Karolinu.

**Druhá pražská retrospektivní výstava jeho děl v listopadu 1999 poskytla filmařům příležitost představit nevšední osud této výjimečné osobnosti. Tak v roce 2000 vychází dokument Ota Šik… malíř ze Sankt Gallenu režiséra Ladislava Daneše.

Sochařství vystudoval na Vysoké uměleckoprůmyslové škole u Josefa Wagnera. V ateliéru vytvářel sochy komorního charakteru a kresebné studie ke svým mobilům a variabilům, v nichž zkoumal zákonitosti rozfázovaného pohybu a koncepci tvaru ve vztahu k prostoru. Element pohybu je charakteristickým prvkem soch, které svařoval z kovových plátů a tyčoviny, někdy v kombinaci s dalšími materiály. Jeho velmi osobitý sochařský projev, jímž reprezentoval Československo na světových výstavách v Bruselu, v Montrealu a v Ósace, klade jeho tvorbu do evropského měřítka. Janouškovy humanistické ideály se v době normalizace střetly s tvrdou realitou režimu. Politiku pokládal za důležitý faktor společenského života a velmi silně prožíval okupaci vojsky Varšavské smlouvy.
Poté, co se jeho jméno se dostalo na „index nevyhovujících umělců“, byl vylučován z veřejných soutěží a měl omezenou možnost vystavování. Tuto skutečnost pociťoval jako osobní tragédii, v jejímž důsledku překonával zklamání a deprese zhoršující se bojem s vleklou nemocí. V tomto období se do popředí jeho tvorby dostávají motivy beznaděje, zmaru a násilí. Vytváří kresby a plastiky, v nichž zobrazuje marný zápas člověka s osudem, tak jako je tomu u studie k Janouškovu vrcholnému dílu Proces z roku 1984, jehož východiskem se stal stejnojmenný román Franze Kafky.
Sochařské ateliéry manželů Janouškových na Smíchově a později v Košířích** se staly centry pražského uměleckého dění, kde se setkávali umělci nejrůznějších zaměření. Pod záštitou kurzů kreslení se zde mluvilo o absurditě socialistického realismu, o moderním umění i české meziválečné avantgardě.

*Mezi Jiřím Šetlíkem a Vladimírem Janouškem probíhal celoživotní dialog – kritika a umělce. Pojilo je velmi silné přátelství. Část knihy Cesty po ateliérech, věnovanou Vladimíru Janouškovi končí Jiří Šetlík těmito slovy: „V díle trvá i jeho osobnost. Po příteli, jenž mi byl jedním z nejbližších, zbylo však prázdno: nezacelitelné, tísnivé, nedohledné.“

**V roce 2004 byla založena Nadace Vladimíra a Věry Janouškových, jež má zajišťovat správu jejich ateliéru Kotlářka i s jeho uměleckým obsahem. Byl vytvořen komplexní soupis díla obou sochařů a rozsáhlý archiv informací o jejich tvorbě a životě.
→ → → Více o Nadaci Věry a Vladimíra Janouškových ZDE

Vždy se zajímala o ty, kteří se nachází trochu mimo hlavní proud. Silné jsou její soubory z cest, na kterých se často věnovala starým lidem z venkova. Nejznámější jsou však její fotografie zachycující děti. Nejedná se o sentimentální vyobrazení idylického dětství z pohledu dospělého člověka, Dagmar Hochová se uměla dostat na stejnou úroveň s dětmi a zachytit jak jejich radost, tak trápení a zvědavost při poznávání světa. Výjevy z každodenního života dokázala zachytit s naléhavostí a sílou, jaký měl daný okamžik pro jeho aktéra. Zachycovala ale i společenské a politické události, vždy s důrazem na jednotlivce a bez zbytečné politické angažovanosti.

*Kromě lidí, spíše z okraje společnosti, na svých fotografiích zachytila i některé známé osobnosti. Mimo jiné i Bohuslava Reynka, jehož dílo jste také mohli v naší MUDovce vidět. Na fotografií sedí před svým domovem na Petrkově a loupe brambory.

→ → → Podívejte se na dokument o jejím životě a tvorbě

Podle jeho návrhů vyráběla především společnost ETA, dříve Elektro Praga Hlinsko.
Jedním z ikonických předmětů navržených Stanislavem Lachmanem, který je součástí naší sbírky, je žehlička ETA 211**. Tato žehlička kosodélníkového tvaru měla ve své době největší žehlící plochu na světě. Zároveň byla vhodná pro leváky i praváky. Snadno se dala odstavovat na bok, což představovalo pokrok ve vývoji žehliček. I přesto se ale na československém trhu příliš neujala.

*V roce 2007 byl Stanislav Lachman za celoživotní dílo uveden do Síně slávy Czech Grand Design.
**Tato žehlička byla zařazena do projektu Czech 100.
→ → → Koukněte i na další ikonické předměty do manuálu českého designu a životního stylu

Figurální, stylizované torzo je výrazně vychýleno z osy, což je typickým prvkem tvorby Olbarma Zoubka. Plastika je zhotovena z osinkocementu, zevnitř je vyztužena ocelovou konstrukcí. Její povrch je pojednán ve výrazném modrém odstínu. Tato socha byla dlouhá léta součástí sochařské expozice druhé poloviny 20. století na našem dvorku. Cílem restaurátorského zásahu byla obnova výpovědní hodnoty a celistvosti díla. Byla citlivě očištěna**, ošetřeny praskliny a doplněny chybějící částí. Následně prošla obnovou i její barevnost.
Olbram Zoubek (1926–2017) patří mezi nejvýznamnější české sochaře 20. století. Nejprve absolvoval kamenosochařskou praxi a poté v letech 1945–1952 studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesora Josefa Wagnera. Od roku 1951 se začal věnovat také restaurování. Byl členem Unie výtvarných umělců, skupiny Trasa, Nové skupiny a Umělecké besedy. V roce 1996 byl oceněn státním vyznamenáním, Medailí Za zásluhy I. stupně.
Několik jeho realizací ve veřejném prostoru najdete například v Praze (Pomník obětem komunismu na Petříně a další). Jedním z jeho nejvýraznějších počinů je posmrtná maska Jana Palacha.

*V současné době je umístěna v depozitáři, protože jí umístění v exteriéru příliš nevyhovovalo. Doufáme ale, že vám ji budeme moct představit v budoucnu na některé z našich výstav.
**V zadní části podstavce byla během průzkumu zaznamenána signatura autora: O. ZOUBEK

První výstava jeho uměleckých prací se konala v Praze v roce 1923. Ve 30. letech měl potom dvě samostatné výstavy v rodném Benešově, z nichž jednu uváděl spisovatel Karel Nový.
V malířské a grafické tvorbě Vladimíra Antuška převažují krajinné náměty, zejména z ulic Benešova a jeho okolí. Jeho obrazy, které zachycují podobu Benešova v první polovině 20. století, jsou svědectvím dávno minulých časů. Jsou malovány temperou, menší formáty pak pastelem.
Další oblast tvorby Vladimíra Antuška je mozaika. Spolupracoval na několika zakázkách, z nich nejvýznamnější je mozaiková výzdoba kaple Bartoňů z Dobenína v katedrále sv. Víta na Pražském hradě zobrazující Skutky milosrdenství podle kartónu profesora Uměleckoprůmyslové školy Františka Kysely.
Kromě všech těchto oborů se Vladimír Antušek věnovat ilustraci a v pozdějších letech také pedagogické činnosti v rámci několika výtvarných kroužků. Jeho díla jsou kromě našeho muzea zastoupena například v Národní galerii v Praze a v mnoha soukromých i státních sbírkách.

*Na gymnáziu měl Vladimír Antušek čtyřku z výtvarné výchovy. Důvodem nebylo, že by neuměl kreslit, ale naopak to, že vynikal v kresbách karikatur gymnazijních profesorů.
**Na obraze je zobrazena nejstarší část Benešova – Karlov s kostelem sv. Mikuláše a zříceninou minoritského kláštera. Dnešní městský park Klášterka leží v místě někdejších sadů a polí.

Za svou tvorbu získala několik mezinárodních ocenění. Mezi její nejznámější návrhy patří dnes již ikonický filmový plakát Něžná z roku 1970.
Dnes vám ale představíme její plakát k filmu Mlaďosť a láska (Mládí a láska) z roku 1974. Jako většina jejich návrhů se i tento vyznačuje metaforickou symbolikou, kterou v nich rozvíjí. Hlavní hrdinkou bulharského filmu je mladá ošetřovatelka Marie, která po rozchodu s rodiči hledá své místo v životě. Barevnost plakátu navozuje atmosféru děje, v němž hrdinka prochází složitým duševním vývojem. Za tento plakát získala cenu kritiky na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes.

*Její manžel, Josef Vyleťal, se rovněž proslavil filmovými plakáty: Mlčení (1968), Ptáci (1970), Panna a netvor (1978). Jeho příběh si budete moct přečíst v dalším medailonku díla.

Jeho otec statkář se nerad smiřoval s tím, že jeho dědic by se měl stát malířem, avšak Reynek si nakonec prosadil svou, ze studií na Vysoké škole technické v Praze odešel po několika týdnech. Přestože se mu nedostalo formálního uměleckého vzdělání, vytvořil za svůj život obsáhlé výtvarné dílo.
Skrz překlad francouzských veršů poznal svou budoucí manželkou literátku Suzanne Renaud, s níž pak střídavě pobývali v Grenoblu. Právě při jedné návštěvě v roce 1932 nalezl při procházce se svými syny v botanické zahradě krabici s grafickou barvou. Pokládal to za znamení a v dopise příteli Vlastimilu Vokolkovi žádal, aby mu zaslal příručku o grafických technikách.
Následně si zařídil i vlastní tiskařskou dílnu. Reynkovu tvorbu nelze plně pochopit bez jeho vztahu ke katolické víře a domovské krajině. Grafický list Na pastvě vznikl pravděpodobně v 60. letech, kdy tvořil zejména suché jehly s biblickými náměty a přírodními scénami z Petrkova. Znázorňuje postavu pastýře následovanou kozami. Je třeba podotknout, že Reynek byl právě i v neposlední řadě pastýřem ovcí a koz uchylující se do soukromí zahrady a klidu za humna.
Jeho dílo bylo plně doceněno až během šedesátých let. Z Petrkova se stalo v podstatě poutní místo, v bývalé středověké tvrzi nazývané také zámeček, ho navštěvovali čeští umělci a intelektuálové jako manželé Jirousovi, bratři Šerých, básníci Ivan Diviš, Jiří Kolář a také mladý historik Jaroslav Med. V roce 1966 měl první vlastní výstavu v Praze v galerii Václava Špály, kterou mu kurátoroval Jíří Šerých.

*V roce 2019 připravila humpolecká galerie 8smička – zóna pro umění výstavu Vrchovina, Krabatina, Mrchovina: Solitéři Vysočiny.
→ → → Katalog k této výstavě je na oslavu jejich dvouletého působení nyní dostupný online

Mimořádným dílem je akce s názvem „9. května 1988 jsem šel od úsvitu do soumraku za sluncem“, jejíž záznam se nachází v naší sbírce. Autor při ní absolvoval během jednoho dne pěší cestu ve volné krajině, která byla určována přírodním elementem – sluncem. Do výřezu turistické mapy poté zaznamenal jednoduchou linkou svou cestu.
Nebyla to jediná Maurova akce, která souvisí s krajinou a respektem k přírodě. Zejména v osmdesátých letech se v tvorbě Milana Maura objevuje ekologický aspekt a to konkrétně v akci s názvem „11. 5. 1983 jsem se v Krušných horách dotýkal umírajících stromů, protože jsem nevěděl, jak jim jinak pomoci“.🌲

*V devadesátých letech Milan Maur postupně ukončil svou aktivní tvorbu a začal se naplno věnovat podnikání v oboru slavnostního osvětlení měst, což odpovídá jeho původnímu vzdělání.

V roce 1990 založil v Benešově soukromou Galerii C. Tvorba Vladimíra Cidlinského byla představena na mnoha samostatných a kolektivních výstavách v několika evropských zemích. Jeho realizace jsou zastoupeny v hotelu Forum v Praze, francouzském velvyslanectví nebo v Midle skool Lommel v Belgii aj.
V roce 2016 byl městem Benešov nominován in memoriam na titul Blanického rytíře za celoživotní dílo.
V grafické a malířské tvorbě benešovského výtvarníka a pedagoga dominují obrazy z Benešovska a Podblanicka.*
V jeho krajinných a městských motivech je rozpoznatelná inspirace tvorbou Paula Cézanna a francouzských impresionistů.
Pozdější tvorba se vyznačuje abstraktními motivy, kde se stává určujícím prvkem barva a linie. Zejména v litografii pak ztvárňoval své pocity formou poetické abstrakce. Pro pozdější tvorbu jsou typické olejové monotypy inspirované hudební tématikou.

*Na obraze dnešní MUDovky můžete vidět sousední Vlašim, kde Vladimír Cidlinský zachytil podobu Žižkova náměstí.

V díle Z lužních zahrad* se vrací do krajiny svého dětství, Jižní Moravy, krajinného prostoru lužních lesů. Kromě malby se zabývá také grafikou (litografie, linořez, linoryt) a drobnou plastikou. František Hodonský se narodil roku 1945. Studoval na Střední průmyslové škole v Uherském Hradišti** a na Akademii výtvarných umění v Praze. Zde působil v letech 1991–1997 také jako profesor malby. Žije a pracuje v Holostřevech v Západních Čechách.
*Toto dílo bylo do MUD zakoupeno v roce 2015, kdy byla v Šímově síni uspořádána jeho výstava.

→ → → Podívejte se na dokument o jeho životě a tvorbě

**Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti vystudovali kromě Františka Hodonského i Patrik Hábl, Ján Kovářík nebo Ondřej Oliva, jejichž díla už jste u nás v muzeu taky mohli vidět.

Zpočátku se věnovala malbě portrétů, později začala tvořit pomyslné fantaskní krajiny. Zobrazovala spíše niternou než viděnou skutečnost. Ve svých kresbách pracovala s barevností čar vytvořených pomocí shluku pastelů tažených přes papír. Krajinu tak pojímala v celku i detailu zároveň. Když se jí narodily děti, začala pro ně psát a ilustrovat knihy. Později se tvorbě knih* pro děti a ilustracím dětských knih věnovala intenzivně. Je autorkou více než desítky dětských knížek – například knih Byla jedna moucha, Chlapeček a dálka, Auto z pralesa, Haló, Jácíčku či Co by se stalo, kdyby…
*Křestní jméno Daisy (Sedmikráska), jí dala maminka angličanka. Ta ráda sedávala u okna a hleděla na truhlík se sedmikráskami.
**Dle jejích slov ji „písmena rajcujou“. Každé pro ni má vlastní barvu a to kvůli tzv. synestezii. Celou abecedu si tak namalovala svými barvami.

→ → → O barevném světě Daisy Mrázkové byl natočen i díl z cyklu Petra Skaly Výtvarnické konfese

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let vnesl mezi malířská témata individuální a kolektivní paměť a její příběhy. Připomeňme si jeho cykly inspirované historií České republiky – proměnu naší země reflektuje v osobních příbězích lidí, jako třeba v případě svého dědy legionáře nebo v cyklu obrazů s bývalým prezidentem Václavem Havlem. Jeho obrazy jsou typické také neutrálním pozadím. Buď je přímo jednolité, nebo napodobuje texturu nějakého jiného materiálu. V některých obrazech se objevují i krajiny, jako v obraze z cyklu Na Cestách, který je součástí naší sbírky. I ty jsou ale silně stylizované a podporují tak celkové snové vyznění obrazů.
*Tomáš Císařovský někdy vystavuje společně se svou ženou, významnou sochařkou, Erikou Bornovou, dcerou Adolfa Borna, kterého jsme vám také představili.
→ → → Celý příběh tohoto jedinečného umělce najdete ve videu Paměti národa

Mnoho jejích děl, včetně těch v naší sbírce, je tvořeno na linoleum. Domácký vzor se tak stává součástí díla. Podobně na sololitové desky často vytváří obrazy pomocí malířských válečků. Tato téměř zapomenutá technika výmalby pokojů vytváří velmi specifický výraz obrazů. Obě dvě techniky odkazují určitým způsobem k tématu domova, domácího krbu a ženské role ve společnosti.
*Marie Blabolilová má již téměř padesát let ateliér na Smíchově. Dva pokoje jsou zaplněné jejími obrazy mapujícími celý její život. V poslední době ale tráví čím dál více času na chalupě, kde také tvoří nová díla.
**Ke svým dílům je velmi kritická. Často je přemalovává, nebo je po několika letech využívá jako podklad pro další dílo.

Společně se svou manželkou Miroslavou Kadlecovou navrhli v roce 2000 interiér Městské knihovny a o rok později interiér zlatnictví Klápa. V šedesátých letech se stal jedním ze zakládajících členů významné designérské skupiny EDIS (z latinského aedis – místnost). Skupina se snažila přenést do nábytkové tvorby nové podněty a přiblížit je vyspělým západním zemím. Z tohoto tvůrčího období pochází i černo-červenomodrá varianta židle** ve tvaru písmene X. Jaroslav Kadlec ji navrhl na konci 70. let 20. století a jejím výrobcem byl Dřevotvar Jablonné nad Orlicí. V posledních letech žil a působil na Benešovsku.

*Muzeum umění a designu v Benešově připravilo v roce 2016 u příležitosti životního jubilea architekta Jaroslava Kadlece výstavu v Šímově síni. K jeho díle vydalo monografii KAJA, kterou napsal Petr Volf.
**V naší sbírce není židle Jaroslava Kadlece jediná. Najdete jich v ní 89.

Tvorbě Ladislava Šímy* nebyla zatím věnována příliš velká pozornost. Rozhodně za to ale stojí. Jeho dlouhá umělecká kariéra mapuje vývoj českého moderního umění, od koketování s impresionimem a experimentování s kuboexpresi­onismem až po vytvoření vlastního stylu plného výrazných barev. Mimo malby se ale věnoval i grafice, včetně užité grafiky. Mnoho plakátů na akce KSB tak bylo z jeho dílny.
*Spolek KSB, který Ladislav Šíma založil měl podobnou náplň, jako má dnes MUD. Pořádal výstavy, přednáškové cykly, zval na besedy zajímavé hosty a pořádal tématické večery s hudbou.

Lomová ve svých malbách a grafikách zachycuje všední realitu a vytváří obyčejný obraz obyčejné skutečnosti. Realisticky zachycené postavy návštěvníků kavárny, lidí koupající se v moři nebo u bazénu se mísí s obrazy zachycujícími architekturu či podivně vyprázdněné interiéry veřejných míst.
→ → → *Ivana Lomová také sama vytvořila a ilustrovala vykládací karty, zakoupit je můžete na eshopu knihkupectví Dobrovský

Dnes je součástí sbírek mnoha muzeí, mimo jiné sbírky Muzea moderního umění v New Yorku. Lidé jej milují pro jeho futuristický vzhled, někomu připomíná sochy Louise Bourgeois, jiní oceňují především funkčnost. Jedno je ale jisté – máte-li doma tento objekt, máte i kus sochy.

*Phillippe Starck je ikonickým designérem, který má na svém kontě desítky designových produktů – od průsvitných plastových židlí, po designové osvětlení až po módu. V MUD si můžete v jeho židlích posedět v naší čítárně.
**Slavný ubrousek, ušpiněný od rajčatové omáčky, je se Starckovým návrhem součástí muzea designu Alesi v Itálii.

→ → → Podívejte se na video portrét o Starckovi

Díky daru Jiřího Šetlíka má MUD ve sbírce litografii Adolfa Borna s názvem „Pozdrav Flámským malířům“. Dílo je inspirováno tvorbou Adriena Brouwera, Pietra Brueghela staršího a Hieronyma Bosche, které Born obdivoval. Born spatřoval v jejich dílech prvotní alegorické ztvárnění žánrových scén z běžného života. Zobrazení není dobovou parafrází, motiv je svéráznou variací viděnou Bornovým karikaturistickým nadhledem. Námět scény, odehrávající se na volném prostranství se stylovými renesančními domy v pozadí znázorňuje absurdní situace, lascivní scény a bujaré veselí obyčejných lidí v kontrastu s ústřední postavou kompozice, vlámským mistrem v typickém dobovém oblečení s dlouhými vlasy a vousy odkazujícím na díla jmenovaných malířů.

*Jiří Šetlík s Adolfem Bornem byli celoživotní přátelé, žili nedaleko sebe v pražském Podolí. Jiří Šetlík je autorem monografie o Adolfu Bornovi z roku 1970 vydané Artcentrem.
→ → → **Podívejte se na dokument České televize, jehož autorem je Otákaro Schmidt

Organizoval výtvarné happeningy, jako například výstavu pohlednic v lese. Jako výtvarník animovaného filmu je spjat s řadou známých večerníčků – O Dorotce a papouškovi, Očko a ouško či Hugo z hor. Ikonickými se staly jeho ilustrace** ke knize S malířem kolem světa. Ilustroval nejen dětské knihy, ale například Kapesní povídky Karla Čapka, Svatební cestu od Miroslava Skály, knihu Nebeský fotbal a jiné povídky od G.B. Shawa, knihy Miroslava Hornčíka či Jiřího Černého. Humor a nadsázka se prolíná celou tvorbu Jiřího Kalouska, s laskavým humorem ironizuje lidské chování a ukazuje na častou absurdnost životních situací.

*Obrazy Jiřího Kalouska jsou vzácností, Kalousek je po dlouhá léta tajil před sběrateli a ukazoval je především svým přátelům. Díky Jiřímu Šetlíkovi je tento obraz ve sbírce MUD.
→ → → **Podívejte se na Kalouskovu ilustrátorskou tvorbu pro děti

Lásku k produktovému designu a především k tvorbě pro děti – hračkám, Niklová pěstovala již za svých studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde studovala produktový design.
Po škole, v polovině padesátých let, pracovala Niklová v břeclavském Gumotexu, poté začala spolupracovat s podnikem Fatra Napajeda, se kterým jsou spojeny její nejznámější návrhy dětských hraček. Vznikly zde slavná sedací nafukovací zvířátka a hračky s harmonikovým trupem. Své hračky testovala na svém synovi Petrovi Niklovi**, známém současném výtvarníkovi.

*Její hračky jsou zastoupeny ve sbírkách mnoha muzeí po celém světě, v Musée des arts décoratifs (Muzeu dekorativních umění v Paříži), The Museum of Modern Art (MoMA) a nebo UPM v Praze.V roce 2011 byla uvedena do Síně slávy, v rámci udílení ceny Czech Grand Design, in memoriam. Na tvorbu Niklové navazují i současní designéři – Jan Čapek, který vytvořil sérii retro nafukovacích hraček.

→ → → **Podívejte se na trailer MoMa, v němž syn Petr Nikl hovoří o tvorbě své maminky pro děti

Olejomalbu, kterou vám zde představujeme, vznikla ještě před emigrací v šedesátých letech v Československu.
Po odchodu do Paříže spolupracoval s Jiřím Kolářem a mezinárodním hnutím Signes Espaces. Ve Francii také v roce 1987 zemřel a jeho dílo by bylo možná zapomenuto nebýt jeho přítele Jiřího Vovese. Ten Kirchnerovo dílo přivezl po revoluci do Prahy, založil pro účely prezentace díla tohoto autora Studio Paměť.
*V roce 2013 darovalo Studio Paměť MUD sbírku děl Zdeňka Kirchnera. Ve sbírkách se nyní nachází přes 1000 děl z oblasti volné, ale i užité tvorby, což představuje vůbec největší pozůstalost umělce. #sbírkaMUD

Ilustroval a graficky upravil přes 250 knižních titulů, na 650 plakátů. Sůrův nezaměnitelný rukopis můžeme obdivovat především na divadelních, filmových a hudebních plakátech.

• Dílo Jaroslava Sůry tvoří součást stálé sbírky Muzea moderního umění v New Yorku – MoMA The Museum of Modern Art, jde o autorský plakát z roku 1965 k 8. ročníku Baletního festivalu Karlovy Vary

Sochy a objekty Miloslava Chlupáče jsou součástí architektury sídla Institut plánování a rozvoje Prahy – IPR, jehož autorem je architekt Karel Prager, objevují se i v komplexu známého SPA HOTEL THERMAL v Karlových Varech. Dílo Miloslava Chlupáče můžete obdivovat také v Benešově. Jednu sochu najdete na dvorku muzea, další dílo pak naleznete ve Villaniho parku. Letos by tento autor oslavil 100 let, podobně jako například Zdeněk Sýkora.

*V letošním roce uplyne 100 let od narození Miloslava Chlupáče. Přestože sám je pohřbený v Praze, je autorem náhrobku rodiny Chlupáčů na benešovském hřbitově.

Kolář, který výrazně propojoval poezii s výtvarným světem, byl protaginistou celé řady výtvarných technik, asi nejzajímavější z nich je tzv. chiasmáž. Tu Kolář vymyslel tak, že potištěný papír roztrhal na kousky a ty pak lepil na podložku ve všech směrech. Tím se často ztratil původní význam znaků a vytvořila se zcela nová kompozice.

*Jiří Šetlík pomáhal v šedesátých letech Jiřímu Kolářovi tlumočit během schůzek se zájemci o jeho dílo, kteří za ním přijížděli ze zahraničí. Kolář své zahraniční kontakty aktivně udržoval, což později, po své emigraci do Paříže, dokonale zužitkoval.
→ → → Podívejte se ZDE na pořad Česká televize U zavěšené knihy, kde Jiří Šetlík hovoří o Jiřím Kolářovi.

V románu Točité věty spisovatelky Daniely Hordové se postava Adreiny Šimotové splétá s osudem překladatelky a básnířky Bohumily Grögerové a vytváří pozoruhodný mystický svět, v němž se ti co odešli znovu vracejí ke svým blízkým. Kniha získala v roce 2016 cenu Magnesia Litera.

*S Jiřím Šetlíkem pojil Adrienu Šimotovou příbuzenský vztah, měli společnou babičku, francouzskou Švýcarku Matyldu, která je učila francouzštinu.