MUD* disponuje rozsáhlým a různorodým sbírkovým fondem, který čítá na 13 777 sbírkových předmětů (2023). Tematicky je rozčleněn do deseti podsbírek. Jako součást aktivit zaměřených na prezentaci našich muzejních sbírek veřejnosti vznikla série několikaminutových videopohlednic o vybraných sbírkových předmětech. Vedle výstav je právě videoprezentace další aktuální formou, jak sbírky ještě více otevřít a představit všem zájemcům z řad odborné i laické veřejnosti. Videomudovky diváky seznamují nejenom s dílem samotným, ale ve stručnosti i s formujícím kontextem nebo podstatnými aspekty života autora. Ke shlédnutí jsou na webových stránkách MUD* i na jeho sociálních sítích.

Projekt „MUDOVKY – ze sbírek MUD“ byl realizován za finanční podpory Ministerstva kultury.

Silvie Billeter se narodila v Zurichu a přes akademii v Mnichově, kde studovala scénografii, se v roce 1969 rozhodla přejít na stáž do ateliéru Jiřího Johna na pražské AVU. Přátelila se ním i s jeho ženou Adrienou Šimotovou a bydlela v domě rodiny Kaplických. Československo si zamilovala a nebýt paranoidní politické situace, byla by zde zůstala déle než tři roky. Zapředené vztahy ani vazby k místům ji však nenechaly odejít na dlouho, a tak se sem stále pravidelně vrací a od 90. let i vystavuje. Její práce jsou především velkoformátové grafiky vytvářené spojením a tiskem různě propustných materiálů, zachycují světlo, vrstvy pocitů i krajiny. Nejvýrazněji v cyklu nazvaném Hledat Petrkov.

V letech 2010 a 2011 Michaela Tomišková navrhla a vyrobila Hadovku v rámci své diplomové práce nazvané Dvě variace na sklo / vyrobeno dechem. Tehdy se v ateliéru Františka Buriana, na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, rozhodla jít cestou pečlivých rešerší významných českých skláren, porovnávání jejich produktů, hledání charakteristik a odlišností. Hadovka představovala jednu ze tří variací – materializovaných studiích o tradici českého sklářství.

Práce benešovského malíře, grafika a pedagoga je výrazně spjata s kopcovitou krajinou a malebnými vesnicemi. Ve své tvorbě nesčetněkrát zachytil i rodné město a jeho měnící se panorama. Cidlinský se po celý svůj život snažil zprostředkovat přírodu rodného kraje a její idylickou podobu skrze odlišná výtvarná média. Krajina má v jeho díle primární roli, jelikož se bytostně vztahuje k člověku a jeho prostředí. Vytvářel i zcela fantaskní scenérie, které komponoval ze svých cest a někdy je abstrahoval až na pouhé barevné skvrny. Práce Vladimíra Cidlinského jsou podstatné v kontextu regionu Podblanicka a Posázaví a ve sbírkách Muzea umění a designu Benešov je významně zastoupen.

Z expozice Design a plastické hmoty máme dnes k dispozici jen málo fotografií. Ve většině případů černobílá nepříliš kvalitní dokumentace dokáže pouze vzdáleně zprostředkovat účinek novohmotného prostředí, které si na 10 týdnů podmanilo sály pražského Uměleckoprůmys­lového muzea a postupně se stalo událostí daleko přesahující hranice tehdejšího Československa.

Kdo se během podzimu roku 1972 na výstavu vypravil, odcházel se smysly jitřenými prožitky hladkých povrchů, překvapivé lehkosti, pestrosti forem, barev, a dokonce i zvláštních čichových vjemů. Vysoká koncentrace plastických hmot v rozličných tvarech interiérových zařízení vytvářela sama o sobě jedinečný zážitek.

Tvorba Jiřího Kalouska je založena nejenom na humoru a nadsázce, ale i filosofii a etických otázkách. Zobrazuje absurdnost životních i dějinných událostí a zasazuje je do melancholického až surreálního prostředí. Obraz Lenin kráčející se svou sestrou nebo manželkou, na jedné straně ironizuje postavu vůdce revoluce, který kráčí téměř osamocený a s odstupem ho doprovází pouze jeho sestra/žena. Na straně druhé nám zobrazuje muže, který sebevědomě míří za svým cílem. Malba vznikla v době tzv. normalizace a svým narativem zrcadlí společenské prostředí v Československu. Obraz od Jiřího Kalouska byl součástí daru Jiřího Šetlíka po r. 2010 z jeho soukromé sbírky.

Pro tvorbu Cindy Sherman je příznačný fiktivní autoportrét, který zachycuje ženu v archetypální podobě heteronormativní společnosti. Původní fotografie, která je označována jako Madona, spadá do její rané tvorby poloviny sedmdesátých let dvacátého století. Přestože se poprsí halí do bílého sukna a má i sklonem hlavy evokovat Pannu Marii, vybočuje z tradičního zobrazování světice. Zvýrazněné a prodloužené řasy, namalované rty, make-up na tvářích a pomádované dvojité rohovité kudrlinky vyčnívající zpod závoje působí až nepatřičně. Stylizovaná fotografie tak odkazuje na postavení ženy ve 20. století a osvobozené sexuality, která je v přímém kontrastu s charakterem postavy.

Josef Pleskot byl mezi lety 1982–1990 zaměstnán v Krajském projektovém ústavu Praha v ateliéru s působností pro Benešovsko a do roku 2002 působil jako hlavní architekt města Benešov. V roce 1984 vytvořil ve spolupráci se sochařem Kurtem Gebauerem novou podobu hlavního náměstí s kašnou. Veřejný prostor pojali jako lidské tělo. Návrh spočíval v tom, že plochu náměstí měla tvořit na zádech ležící žena, jejíž oblé tvary obnažené postavy vystupovaly nad povrch dlažby v téměř celé délce náměstí. V některých částech jejího těla pak autoři zamýšleli vytvořit vodní jezírka a v dalších pak vodotrysky, například z prsní bradavky.

V roce 1978 realizoval sochař Václav Bejček (1922–1983) pro předpolí obchodního domu Hvězda v Benešově z vápence sochu sedící postavy v nadživotní velikosti. Ve své tvorbě přitom Bejček použil frekventovaný typ umělecké realizace ve veřejném prostoru českých měst 60. až 80. let 20. století opakovaně (v Praze u ZŠ Nad Vodovodem, MŠ Bílinská, v předpolí Parkhotelu). Stylovým východiskem osciloval mezi v Čechách 2. pol. 20. stol. populární pozdní abstrahovanou figurací Henryho Moora a popisností socialistického realismu. Se sochou pro Benešov, uzavírající autorovo vrcholné období, se ve své tvorbě Václav Bejček nejvíce přiblížil poloze lyrického realismu. Hladká modelace s důrazem na detail je řešená pomocí soustavy oblých tvarů, zatímco se kompozice uzavírá do (kamenného) bloku, pro sochaře charakteristického. Populární sochu Chlapec s chlebem pro její androgynní rysy překřtili místní obyvatelé na Dívku s chlebem. Tato pozoruhodná záměna dokládá společenský návyk feminizace alegorických figur a specifické postavení prepubescentní dívčí postavy v diskurzu dobové politické reprezentace. Třetinový sádrový model sochy v podsbírce plastiky Muzea umění a designu Benešov propojuje sbírku s místem působení a plní tak poslání instituce zachycovat moderní uměleckou historii města. Materiál artefaktu odhaluje ve srovnání s kamennou realizací nečekanou citlivost.

Datace: 1973–1978
Inventární číslo: 00100

Ikonický meziválečný produktový design ve sbírce MUD reprezentuje pistolový fén z chromovaného kovu s bakelitovou rukojetí německé firmy AEG, navržený zakladatelem moderního celostního designu Peterem Behrensem. Domácí spotřebič, vycházející z meziválečné tendence k propagaci osobní hygieny, se zapojil do korporátní vizuality prominentně uplatněným logem, jež v kombinaci dekorativního a praktického, ornamentální perforace pláště k přívodu vzduchu do mechanismu, tvoří jediný vizuálně záchytný bod předmětu. R. 1907 vytvořil Peter Behrens identitu firmy, od loga, přes jednotný architektonický styl, po malé spotřebiče. Vedle varné konvice a centrálně řízených nástěnných hodin to byl právě fén na vlasy, který od r. 1915 v mnoha konstrukčně identických variacích vštěpoval společnosti pojem AEG. Sbírkový exemplář MUD vznikl kolem poloviny 30. let a stylově se blíží k robustnějšímu, mašinistickému pojetí funkcionalistického tvarování.

Datace: 30. léta 20. století
Inventární číslo: 10793

Věra Janoušková patří k silné generaci sochařů 20. let, kteří se setkali při studiu na UMPRUM v ateliéru Josefa Wagnera. Pro její tvorbu byla typická barevnost, využívání odpadových materiálů a kombinace různých technik. Navazovala na tvorbu Otty Gutfreunda ale i dalších modernistických sochařů nejen z československého prostředí. Pro její tvorbu je charakteristické využití barev, které bylo v kontextu ostatních sochařů často odlišné a inovativní. Kromě soch ze sádra, osinkocementu či smaltu vytvářela také papírové koláže, často doplňované kresbou. Základním tématem jejich prací je figura, často deformovaná nebo dovedená na hranici abstrakce.

Ve sbírce MUD je několik děl od Věry Janouškové pocházející původně ze sbírky Jiřího Šetlíka. Nejvýraznější je Bílý Totem, který zapadá do souboru bílých smaltovaných soch, kde svařované spoje fungují jako kresba. Dané dílo charakterizuje celou jednu část tvorby Janouškové a její přístup k barvě i materiálu.

Datace: 1980
Inventární číslo: 1110

Figurální sochu Kráčející, kterou máme ve sbírkách MUD zastoupenou ve dvou velikostech, patří svým datem vzniku 1999–⁠2000 mezi jedny z posledních realizací jejich autora Karla Nepraše, jedné z nejvýznamnějších osobností českého umění 2. poloviny 20. století. Tyto sochy byly vystaveny v roce 2019 v Muzeu umění a designu Benešov jakou součást výstavy Egypt – Giacometti – Nepraš, která se věnovala závěrečnému období v tvorbě Karla Nepraše. Nejtypičtějším pro Neprašovy sochy je technika asambláže, kdy spojuje nejrůznější drátky, trubky a kovové předměty a následně to vše pokryje barevným lakem, čímž vytváří dojem jednoho celku a plasticity. Mnoho jeho soch je mechanických, nebo aspoň k pohybu odkazují. Často také odkazuje ke grotesknímu až sarkastickému výkladu celé situace. Sochy Kráčející vzniklé v rámci cyklu Kráčející, Sedící, Stojící již redukují materiál na minimum. Autor zde využívá instalačních trubek, kohoutků a takzvaných „fifinek“, které představují jeho typický sochařský materiál.

Kráčející, 2000 – inventární číslo: 4487
Kráčející, 1999 (malý) – inventární číslo 4802

Prostorová tapiserie Jiřího Tichého Naděje, 5. variace (1971–⁠1972) z daru části osobní sbírky doc. Jiřího Šetlíka představuje v kontextu sbírkového fondu MUD* ojedinělé, mediálně transgresivní umělecké dílo, objektu na pomezí volné malby a plastiky, vytvořeného s využitím komplexního, přesto intuitivního systému prostorové organizace strukturálních elementů. Textilní závěsný objekt Tichý vytvořil v návaznosti na tzv. hnutí Fiber Art konce 60. let, jehož představiteli byly Magdalena Abakanowicz nebo Sheila Hicks. V českém prostředí se o emancipaci tradičního nástěnného formátu Antonína Kybala zasadili jeho žáci Bohdan Mrázek, Jindřich Vohánka a Jiří Tichý, kteří získali možnost srovnání na avantgardním foru 3. biennale tapiserie v Lausanne 1967. Mezinárodní ohlas jejich umění přinesl do domácího centra textilního umění v Jindřichově Hradci na přelomu 60. a 70. let vzácné výstavy jmenovaných umělců. Výjimečné dílo Jiřího Tichého z daru Jiřího Šetlíka se svou uměleckou kvalitou řadí do popředí robustní linie české moderní tapiserie.

Datace: 1971–⁠1972
Inventární číslo: 6385

Malíř a grafik Zdeněk Kirchner ve své tvorbě navazuje na principy lettrismu a jeho tvorba je silně spjatá s hudbou, konkrétně s jazzem. Po studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze se kromě volné tvorby věnoval také užité grafice. V roce 1969 emigroval do Francie, kde zůstal až do konce svého života. Po odchodu do Paříže spolupracoval s Jiřím Kolářem a mezinárodním hnutím Signes Espaces. Kirchnerova volná tvorba je charakteristická zejména užitím nečitelných písmových záznamů, otisků a zachycením hudby. Jednotlivé motivy se v jeho dílech často opakují, některé tisky vytvářel po desítkách kusech a jako podklad pro tisk využíval nejrůznější materiály.

V 90. letech byla umělcova pozůstalost převezena z Francie do jeho rodné země. V roce 2013 ji darovalo Studio Paměť do MUD. Ve sbírkách muzea se tak nachází přes 1000 děl z oblasti volné, ale i užité tvorby Zdeňka Kirchnera. Její část byla vystavena v roce 2018 na autorově samostatné výstavě. Zdeněk Kirchner je i kvůli svým životním peripetiím veřejnosti v Česku nepříliš známý. Vzhledem k objemu jeho děl ve sbírce MUD je logické, že právě tato instituce má přispívat k šíření povědomí o jeho fascinujícím díle.

Datace: 1960
Inventární číslo: 13102

Miloslav Chlupáč patří k nejvýznamnějším sochařům druhé poloviny 20. století. Jeho dílo je nejčastěji spojováno s figurou, stejně tak se ale věnoval abstraktním motivům a v jeho portfoliu je kromě sochařství zastoupena i malba a grafika. Významné jsou jeho sochařské prvky propojené s architekturou, např. vstup do budovy Sdružení projektových ateliérů – dnes sídla Institutu plánování a rozvoje – od Karla Pragera, nebo sochařská stěna umístěná v komplexu hotelu Thermal. Chlupáčovo dílo je v poslední době čím dál více oceňováno odbornou i laickou veřejností v rámci obecnějšího trendu zájmu o brutalistní architekturu a umění ve veřejném prostoru z dob před rokem 1989. Zároveň je jeho dílo často v jakési anonymitě způsobené právě expozicí ve veřejném prostoru. Pro celkové docenění jeho díla veřejností je třeba neustále vysvětlovat komplexnost jeho díla a celkový rozsah jeho tvůrčí činnosti, včetně vlivu, který měl na následující generace sochařů a to zdaleka nejen v českém či československém kontextu. MUD* má ve svých sbírkách několik grafik Miloslava Chlupáče, jednu malbu – Červené zátiší – a dvě sochy, k jedné z nich je i sádrový model. Obě sochy jsou ležící torza, jeden z typických námětů jeho díla. První je umístěna na dvorku MUD*, druhá ve Villaniho parku.

Nedatováno
Inventární číslo: 4618

Červeno modrá barevná mutace židle “X” ze serie Cesty k postmodernismu Jaroslava Kadlece z let 1984–1985, vyrobená podnikem Dřevotvar, Jablonné nad Orlicí, do MUD vešla darem na benešovsku dříve žijícího autora r. 2012 a byla zde následně vystavena v rámci projektů Všednost (2021) a vlastní retrospektivy (2016). Objekt se skupinou autorského malosériového nábytku tvoří kvalitativní těžiště sbírky designu (v případě konvolutu architektonické dokumentace dokonce zakladatelský počin samostatné sbírky architektury). Architekt Jaroslav Kadlec absolvoval nábytkářskou školu ve Valašském Meziříčí a UPŠ u Adolfa Benše. Z prvních projektů byla významná instalace fontány Rajská zahrada v čs. bruselském pavilonu na EXPO 1958. Jeho další pedagogické angažmá na VŠUP vedle Ladislava Vrátníka, Jaroslava Šusty st. nebo Bohuslava Rychlinka vyústila v založení progresivní designérské skupiny EDIS koncem 60. let. Blízkost ke postmoderně orientovaným návrhářům následující generace, sdružujícím se ve skupině Atika od r. 1987 (mj. vč. syna Jaroslava Šusty, st.), podnítila Kadlece k průzkumu možností postmoderních struktur. Specificky Kadlecův přístup charakterizuje více stylová a konstrukční meditace na téma nežli ironická apropriace kulturně univerzálních motivů.

Datace: 1984–1985
Inventární číslo: 10600

Dílo i život Adrieny Šimotové jsou silně spojeny se skupinou UB12, kterou spoluzakládala a jejímž členem byl i její muž Jiří John. Silné vazby mezi umělci z této skupiny spoluutvářely i její pohled na výtvarné umění. Ve svých obrazech pracovala s figurou a v obecnější rovině s tělesností, která se do jejích děl promítala i přímým otiskováním těla. Specifický výraz jejich děl také podporuje fyzická práce s médiem papíru, jeho perforování, vrstvení i ničení. Adriena Šimotová s neobyčejnou výrazovou citlivostí zaznamenávala pomocí kreseb, maleb a objektů ticho, prázdnotu a tajemství. Snažila se proniknout do podstaty věci nebo místa, vnímat jeho atmosféru, a intuitivně zachytit okamžik, o které tvrdila, že je neopakovatelný a trvá velmi krátce.

Ve sbírce MUD* se nachází několik děl Adrieny Šimotové od 70. do 90. let 20. století, často ze sbírky Jiřího Šetlíka. Většina z nich se vztahuje k existenciálním tématům skrze lidskou postavu, nebo její odraz.

Datace: 1982
Inventární číslo: 6337

Skleněný kávovar Sintrax systému vakuové filtrace vznikl ze spolupráce sklářské huti Jenaer Glas Schott & Gen. s umělecko řemeslnou školou Bauhaus v letech 1925–1926. Jeho první verzi navrhl sochař Gerhard Marcks, Formmeister keramické dílny na Dornburgu. Jeho abstrahující tvarový koncept upravil absolvent Bauhausu a dlouholetý spolupracovník skláren v Jeně Wilhelm Wagenfeld, který r. 1931 snížil držátko víka perkolační nádoby konkávním prohnutím tak, aby je bylo možné pokládat vzhůru nohama, a nahradil také madlo tvaru invertovaného “U” přímou dřevěnou rukojetí laboratorního standardu. Kávovar Sintrax ve sbírkách MUD* představuje třetí verzi, vyráběnou mezi léty 1951–1954, jejíž rukojeť dostala mimo materiálové náhrady bakelitem ergonomický tvar, uzpůsobený k nalévání. Objekt tak reprezentuje raný úkaz procesu zlepšování a spolupráce napříč produktovými řadami. Ikonickým designem domácího varného skla se MUD hlásí ke klasickému modernímu tvarování, jež na Benešovsku historicky souviselo se spojením sklárny Kavalier – Simax s Ladislavem Sutnarem.

Datace: 1956
Inventární číslo: 4670

Grafika bez názvu datovaná rokem 1973, na které je zobrazeno ženské oční víčko probodnuté spínacím špendlíkem, je autorským dílem grafičky a básnířky Naděždy Plíškové, členky umělecko-recesistického společenství Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu založené na konci 50. let 20. století. V dobových souvislostech je její dílo výjimečné reflexí společenského kontextu v podobě genderové kritiky a kritiky konzumní společnosti. Tuto problematiku Plíšková ironicky demonstrovala v souvislosti s vlastním postavením umělkyně, matky, manželky a ženy starající se o domácnost. Jejím tradičním výrazovým prostředkem se jí stala právě grafika a později v období normalizace, kdy jí bylo zakázáno tvořit, i poezie. Podporu své tvorby našla v teoretikovi Jindřichovi Chalupeckém, který označoval její vnímání reality jako lyrický sarkasmus. Pro její tvorbu je příznačná symbolika a rafinovanost.

Datace: 1973
Inventární číslo: 4585